12 C 47/2026-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne 13. 12. 2024 se společností , právnická osoba, (dále též jako „věřitel“) po posouzení úvěruschopnosti žalovaného smlouvu o úvěru číslo , číslo, , na základě níž vyplatil věřitel žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku Kč nejpozději do 23. 4. 2025. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, smluvního úroku v nesplacené výši 36 Kč a smluvní pokuty sjednané ve smlouvě v dosud nesplacené výši 495 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 15 036 Kč od 24. 4. 2025 do zaplacení, když pohledávka věřitele za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupena žalobkyni. V doplnění žalobkyně uvedla, že žalovaný původnímu věřiteli uhradil dne 15. 1. 2025 částku 3 450 Kč, dne 18. 2. 2025 částku 3 450 Kč, které byly započteny v plné výši na poplatek za prodloužení splatnosti dle čl. II. odst. 2 dodatku č. , číslo, ke smlouvě o úvěru ze dne 15. 1. 2025 a ze dne 18. 2. 2025. Žalovaný dále uhradil dne 19. 3. 2025 částku 3 414 Kč, která byla započtena na smluvní úrok. Žalobkyně v tomto podání ze dne 2. 4. 2026 vzala podanou žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 495 Kč.2. Soud tak výrokem I. řízení s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní v souladu s ust. § 96 odst. 2 OSŘ zastavil do částky 495 Kč.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému dne 13. 12. 2024 částku 15 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, . Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru číslo , číslo, dne 13. 12. 2024 ve znění dodatků ze dne 15. 1. 2025 a ze dne 18. 2. 2025 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroku v částce 3 450 Kč a poplatků za změnu smlouvy ve výši 2 x 3 450 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 30 dnů zavázal uhradit jistinu ve výši 15 000 Kč včetně úroku ve výši 279,83 % ročně. Mimo to byly ve smlouvě sjednány následky prodlení se splácením ve formě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, poplatky za prodloužení splatnosti ve výši 3 450 Kč, poplatky za zaslané písemné upomínky ve výši 50 Kč. Pokud se jedná o sjednaný úrok, pak soud uvádí, že úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 279,83 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Je přitom nerozhodné, že se jednalo o krátkodobě poskytnutý úvěr se splatností v délce jednoho měsíce. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 279,83 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 15 000 Kč, po započtení žalovaným uhrazené částky v celkové výši 10 314 Kč. Soud tedy podané žalobě výrokem II. vyhověl co do částky 4 686 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 25. 9. 2025 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně ze dne 14. 9. 2025, odeslané dne 18. 9. 2025, v prodlení s plněním.5. Výrokem III. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině a úrocích s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.6. Výrokem IV. soud rozhodl ve smyslu ust. § 146 odst. 2 OSŘ ve spojení s ust. § 142 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně zavinila zastavení řízení co do smluvní pokuty (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu byl převážně úspěšný žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení. Z toho důvodu rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.