16 C 299/2025-57 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky uvedené pod bodem I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách po 4 103 Kč, splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2025. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek č. 1 a 2, žalobkyni tak vzniklo v souladu s bodem 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, tj. smluvní pokuta ve výši 998 Kč, a dále dle bodu 6.2. smlouvy právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s tímto prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč. Žalovaný neuhradil do data zesplatnění úvěru ničeho. V důsledku prodlení žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3. smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru, když se žalovaný dostal do prodlení se splátkou č. 1, splatnou dne 12. 4. 2025, o 65 dnů. K datu 16. 6. 2025 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaný dlužnou částku ani přes předžalobní upomínku žalobkyně nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K jednání nařízenému na den 18. 2. 2026 se žalovaný bez omluvy nedostavil, bylo tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) konáno v jeho nepřítomnosti. Na podkladě provedených listinných důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovému stavu ve věci. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 21. 2. 2025 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Žalobkyně se zavázala na základě předmětné smlouvy poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 196 944 Kč, a to ve 48měsíčních splátkách po 4 103 Kč. Dle úvěrové smlouvy činí úrok 78,08 % ročně a RPSN činí 105,99 %. Z obsahu smlouvy bylo dále zjištěno, že v bodě 6.1. byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku. V bodě 6.2. je sjednána náhrada účelně vynaložených nákladů, které vznikly žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného, a to ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou o délce 15 dnů. V bodě 6.5. byla sjednána pro případ, že po zesplatnění žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně dne 21 2. 2025 zaslala na účet uvedený v úvěrové smlouvě pod variabilním symbolem , var. symbol, částku 60 000 Kč. Výzvami ze dne 13. 5. 2025 a 12. 6. 2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných splátek, současně byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. Z listiny označené jako Oznámení ze dne 16. 6. 2025 vyplynulo, že žalobkyně k uvedenému dni v souladu se smluvním ujednáním zesplatnila dluh žalovaného a vyzvala jej k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ještě předžalobní výzvou ze dne 20. 10. 2025, která byla žalovanému dle podacího archu zaslána téhož dne.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.6. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Shora zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce následovně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., nicméně soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. K tomuto závěru vedly soud následující skutečnosti. V předmětné úvěrové smlouvě byl sjednán úrok ve výši 78,08 % ročně. Podle závěrů Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 33 Odo 234/2005, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp.zn. 33 Odo 236/2005) nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Podle statistických údajů České národní banky činily v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací 1-5 let průměrně 8,57 %. Jestliže tedy v nyní projednávané věci byl sjednán úrok 78,08 %, dosahuje tento více než devítinásobku běžného úroku sjednaného pro úvěry v daném období. Taková výše úroku nemůže ve světle shora uvedené judikatury obstát, ujednání o úroku je proto pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o.z. absolutně neplatné.8. S ohledem na závěr o neplatnosti ujednání o úroku se soud zabýval otázkou, zda lze v daném případě postupovat podle § 576 o.z. ve spojení s § 1802 o.z., tedy oddělit tuto neplatnou část od ostatního ujednání úvěrové smlouvy a následně úrok stanovit ve výši úroku obvyklého, který poskytují banky v místě bydliště dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Dospěl však k závěru, že tento postup není namístě, neboť uzavřenou úvěrovou smlouvu je nutné hodnotit komplexně. Je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů zesplatnit úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na částku 236 332 Kč. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouva přitom nestanoví žádné sankce pro případ, že by byla porušena povinnost ze strany žalobkyně. Soud vzhledem k nepřiměřeně vysokému úroku a dalším ujednáním, které smlouva obsahuje, uzavřel, že se předmětná úvěrová smlouva zjevně příčí dobrým mravům, a proto je neplatná ve smyslu § 588 o.z., kdy soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu.9. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že při právním hodnocení shora uvedené úvěrové smlouvy jako absolutně neplatného právního jednání pro zjevný rozpor s dobrými mravy vyšel soud z právních závěrů vyslovených Krajským soudem v Plzni např. v rozhodnutí č.j. 25 Co 21/2019-71 či č.j. 25 Co 209/2019-72, jež se týkaly skutkově obdobných sporů. Protože ujednání smlouvy, vyjma výše sjednaného úroku, byla zcela totožná se shora uvedenými případy, nemá soud ve smyslu § 13 o.z. d