2 C 213/2020-39 — Okresní soud v Českém Krumlově

1.) Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 9 999,99 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 5 712,45 Kč od 17. 2. 2019 do zaplacení z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně [název práv. osoby], [IČO], na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2017 [číslo] ve výši 10 000 Kč, který se spolu s kapitalizovanými úroky, poplatky za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 8 186 Kč žalovaná zavázala splatit v 14 měsíčních splátkách nejpozději do 16. 2. 2019 Smlouvou ze dne 11. 12. 2019 postoupila [název práv. osoby] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), pohledávku za žalovanou žalobkyni. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem byl podstatný pravidelně prokazatelný měsíční příjem po odečtení závazků a pravidelných výdajů žalované (např. platby nájemného, splátky úvěrů, platby SIPO, splácení exekucí). Podáním z [datum] žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posouzení schopnosti úvěrovaného splácet úvěr spočívalo v prověřování skutečností podle vnitřních kritérií poskytovatele úvěru. Jedním z těchto kritérií bylo, že úvěrovaný může mít jen tři jiné závazky a nesmí být proti němu zahájena exekuce. Zákon o spotřebitelském úvěru, ani směrnice Evropské unie neobsahují taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, neupravuje ani rozsah, nebo způsob kontroly poskytnutých informací. Poskytovatel musí udělat maximum pro to, aby náležitě posoudil a prověřil údaje poskytnuté spotřebitelem, je však omezen pravidly ochrany osobních údajů spotřebitele. Úvěrovaný je povinen vyplnit pravdivě veškeré údaje o příjmech a výdajích, tedy včetně splátek úvěrů. Původní věřitel tak dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, která služby poskytovatele úvěru sama aktivně vyhledala. Pokud by však soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost nebyla řádně zkoumána, požaduje eventuálně vydání bezdůvodného obohacení žalované. 2.) Žalovaná se k žalobě, ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud její souhlas předpokládat. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. 3.) Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 16. 12. 2017, žádostí o úvěr z [datum], informací pro spotřebitele, kopií občanského průkazu žalované [číslo] kopií výplatních lístků za září až listopad 2017, kopií pracovní smlouvy žalované z [datum] a potvrzením zaměstnavatele ze dne [datum], předžalobní výzvou z [datum] a podacím lístkem z téhož dne a učinil skutkový závěr. 4.) Poskytovatel úvěru přijal žádost žalované o úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že je zaměstnána u [název práv. osoby], [IČO], k čemuž doložila pracovní smlouvu a výplatní lístky. V žádosti uvedla, že její celkové měsíční příjmy činí 10 014 Kč, že jsou z nich prováděny srážky ve výši 1 286 Kč pro exekuci, přičemž celkové měsíční výdaje její domácnosti obývané též další osobou činí 12 756 Kč. Úvěrující zohlednil příjmy spolužijící osoby ve výši 6 144 Kč a dospěl k závěru, že rozdíl mezi příjmy a výdaji je pro placení sjednaných splátek úvěru dostatečný. Žalovaná ale v žádosti též uvedla podstatnou skutečnost ovlivňující výši jejích pravidelných výdajů, a to že má celkem čtyři další dluhy o celkové výši 50 400 Kč. Ve formuláři úvěrujícího však již nebylo vyplněno, zda se jedná o dluhy po splatnosti a jaká je výše splátek dluhů. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nesdělila, zda údaje o splatnosti a výši splátek dluhů žalované byly zjišťovány a s jakým výsledkem, ani nevysvětlila důvod, proč tyto podstatné informace, které se z obsahu žádosti o úvěr přímo nabízely, nezkoumala. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že vycházela ze skutečností sdělených žalovanou. Úvěrující tak do výdajů úvěrované nezahrnul případné splátky dalších dluhů úvěrované v řádu desítek tisíc korun českých, ani splatnost dluhů a výši splátek nezjišťoval, ačkoli úvěrovaná v žádosti tyto dluhy výslovně uvedla. Jeho závěr o tom, že příjmy jsou dostatečné pro splácení požadovaného úvěru je tak zcela nepodložený, nedostatečný a dubiózní, pročež lze bez pochyb uzavřít, že úvěrující nedostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele. Navíc prověřování úvěruschopnosti nerespektovalo ani vnitřní kritéria úvěrujícího zmíněná žalobkyní, neboť úvěrovaná nesplňovala minimálně dvě z nich, když měla víc než tři závazky u jiných věřitelů a byla proti ní vedena exekuce. Poskytovatel úvěru by měl při poskytování úvěru postupovat s odbornou péčí (§ 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ“), jíž se dle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, míní péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Právní předchůdce žalobkyně však s odbornou péčí nepostupoval, když si neopatřil nezbytné informace k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované, jak předvídá § 86 odst. 1 ZSÚ, ač se mu potřeba dalších informací zjevně nabízela. Lze se důvodně domnívat s ohledem na příjmy a výdaje žalované, že v případě zohlednění jejích dalších dluhů a výše splátek by rozumně postupující úvěrující nemohl požadovaný úvěr poskytnout. Právní předchůdce žalobkyně tak řádně nezohlednil práva a zájmy spotřebitele. 5.) Po právní stránce věci tak soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním (§ 588 o. z.), k níž soud přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek. V režimu spotřebitelských smluv naopak je povinností soudu i bez návrhu zkoumat platnost právního jednání. Rozsudek soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-FINANCE vnesl jasno do otázky diskutované právní praxí a obsažené v § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ, podle níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící od uzavření smlouvy. Rozhodnutí SDEU jednoznačně deklaruje povinnost národního soudu zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda poskytovatel úvěru posoudil náležitě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu dovodit následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy. Obdobně Ústavní soud ČR v usnesení pléna ze dne [datum] sp. zn. PL. ÚS 1/10 zdůraznil, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv podle tehdy platného občanského zákoníku chápe jako nesouladnou s českým ústavním pořádkem. 6.) Na plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně žalované lze pohlížet jako na plnění poskytnuté bez právního důvodu. ZSÚ však má pro tuto situaci zvláštní řešení v § 87 odst. 1 věta třetí, který stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, pokud mu poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Za situace, kdy žalované bylo vyplaceno 10 000 Kč, a kdy žalobkyně nyní v žalobě požaduje zaplatit dlužnou jistinu 5 712,45 Kč, dlužný úrok 315,65 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 507,69 Kč, dlužný poplatek za sjednání úvěru 2 474,43 Kč a dlužný inkasní poplatek 989,77 Kč, celkem 9 999,99 Kč, pak soud učinil závěr, že žalovaná celkem splatila 8 186,01 Kč, neboť podle úvěrové smlouvy měla celkem na jistině, poplatcích a úrocích zaplatit 18 186 Kč (18 186 – 9 999,99 = 8 186,01). Platby žalované totiž pro neplatnost úvěrové smlouvy, tudíž i sjednaných úroků a poplatků, nemohly být platně započítány na úhradu úroků a poplatků, ale jen na jistinu úvěru. Žalovaná je tak na jistině povinna zaplatit pouze částku 1 813,99 Kč představující rozdíl mezi právním předchůdcem žalobkyně poskytnutou částku 10 000 Kč a žalovanou splacenou částkou 8 186,01 Kč. Žalobkyně má též právo podle § 1968 a 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. na úroky z prodlení z dlužné částky, avšak nikoliv již od [datum], neboť splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastává až v okamžiku, kdy ochuzený obohaceného vyzve k plnění. Podle předložených důkazů se tak stalo až předžalobní výzvou z [datum], odeslanou téhož dne (středa), kdy podle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy v pondělí [datum]. Žalovaná tak měla plnit bez zbytečného odkladu hned následující den [datum], pročež od [datum] je v prodlení, neboť netvrdila, že by nebylo v jejích možnostech v takové lhůtě plnění poskytnout. Sazba úroků z prodlení v 1. pololetí 2020 sice činí 10 %, avšak žalobkyně výslovně v žalobě požadovala úroky ve vý