14 C 222/2020-13 — Okresní soud v České Lípě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) 2. Žalobkyně se původně v elektronickém rozkazním řízení, které bylo zahájeno dne 11. 5. 2020, domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 7 980 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdce [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným dne 21. 3. 2019 smlouvu o úvěru a téhož dne žalovanému poskytnul peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč převodem na bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky dne 22. 4. 2019, svůj závazek však nesplnil ani částečně. Žalobkyně se po žalovaném domáhá jistiny zápůjčky a poplatku ve výši 1980 Kč společně s úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně tvrdí na základě postupní smlouvy ze dne 20. 12. 2019. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání dne 26. 11. 2020. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalovaný se jednání nezúčastnil, ani se řádně a včas neomluvil, příp. nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žaloba byla žalovanému doručena dne 30. 10. 2020. Soud proto ve věci postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Vyšel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobce sice tvrdí, že mezi jeho právním předchůdcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru tím způsobem, že žalovaný se nejprve registroval na webové stránce právního předchůdce žalobce uvedením osobních údajů, následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy. V rámci webového rozhraní byl žalovanému zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, žalovaný tento návrh akceptoval a byla mu převedena na bankovní účet uvedený v žádosti částka 6 000 Kč. K tomu je třeba zdůraznit, že žalobkyně nenavrhla žádné další důkazy, soud vycházel pouze z listin, které byly přiloženy k návrhu. Nelze tak zjistit, zda účet skutečně patřil žalovanému, když navíc žalobkyně v návrhu uvedla, že pro případ nevyhovění návrhu z titulu smlouvy o úvěru by soud měl vyžádat zprávu banky, kdo je vlastníkem účtu uvedeného v žádosti o půjčku. I tato okolnost svědčí o tom, že sama žalobkyně nevěděla, na čí účet platbu zasílá. Soud proto uzavřel skutková zjištění tak, že k podpisu smlouvy o úvěru ze strany žalovaného nedošlo a smlouva nebyla platně uzavřena. Žalobkyně dále nepředložila žádný důkaz o tom, že částka 6 000 Kč byla skutečně zaslána na účet žalovaného a protože nebyla při jednání přítomna, nemohla být soudem poučen podle § 118 a odst. 3 o. s. ř. o tom, že musí takový důkaz předložit. Žalobkyně tedy ani neprokázala, že by zasláním peněžních prostředků na účet vzniklo bezdůvodné obohacení právě žalovanému. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 561 odst. 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“)„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1593/2012 ze dne 10. 4. 2014„ Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky. Podle ustanovení § 40 odst. 3 věty třetí obč. zák. je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, se elektronickým podpisem rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě; z toho plyne, že e-mailovou korespondenci účastníků řízení, která nebyla opatřena elektronickými podpisy, nelze považovat za písemnou dohodu o změně smlouvy.“ Soud proto v souladu s tímto rozhodnutím dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným k uzavření písemné smlouvy o úvěru nedošlo, neboť nebyla podepsána žalovaným v takové formě, která by jednoznačně identifikovala žalovaného. Z listinných důkazů předložených žalobcem nelze dojít k závěru, že na straně žadatele o úvěr jednal skutečně žalovaný. 6. Rovněž tak žalobkyně neprokázala, že částka 6 000 Kč byla zaslána na účet, jehož vlastníkem je žalovaný a nelze tedy vyhovět ani jejímu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť předložené listiny nedokazují, že žalovanému bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a § 2993 o. z. vzniklo. 7. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy nepodařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu. Žalovaný měl sice ve věci plný úspěch, ovšem žádné náklady mu nevznikly.