34 C 205/2021-21 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný dne 29. 9. 2019 byl převezen příslušníky Policie České republiky do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice [obec] dle § 89b odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb. Náklady vynaložené v souvislosti s tímto převozem žalobkyně vyúčtovala žalovanému, do dne podání žaloby však ničeho nezaplatil. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jež je státním občanem [země]. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo 62 odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky, na adrese [adresa], došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní byly dostačující a žalobkyně vyslovila již v žalobě souhlas s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému byla výzva doručena do datové schránky dne 2. 9. 2021. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil. Soud má z předložených listinných důkazů za zjištěné, že dne 29. 9. 2019 byl žalovaný zadržen policií České republiky a převezen do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice [obec] na žádost PČR – KŘP Libereckého kraje, Územní odbor [obec], OOP [obec], [číslo jednací] [číslo] ze dne 29. 9. 2019 Náklady na dopravu žalovaného do záchytné stanice činily dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. částku 734 Kč. V krvi žalovaného byla zjištěna přítomnost alkoholu, a to v množství 2,30 g. Žalobkyně následně vystavila dne 26. 11. 2019 žalovanému fakturu [číslo] se splatností 17. 12. 2019 za náklady na dopravu do záchytné stanice. Žalovaný na svůj dluh dosud nic neuhradil. Podle § 24 odst. 3 věty první zákona o ochraně zdraví náklady na dopravu vyšetřované osoby do zdravotnického zařízení za účelem provedení odborného lékařského vyšetření hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, vyšetřovaná osoba; pokud je vyšetřovaná osoba nezletilá, která není plně svéprávná, hradí tyto náklady její zákonný zástupce. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nárok žalobkyně se opírá o ustanovení § 24 zákona o ochraně zdraví. V daném případě byla zjištěna přítomnost alkoholu v krvi žalovaného, a proto je žalovaný povinen uhradit žalobkyni náklady spojené s převozem do záchytné stanice. Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení ve výši 200 Kč. Ty sestávají z náhrady hotových výdajů za zaslání faktury - výzvy k plnění a podání žaloby ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 100 Kč za každý úkon podle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v platném znění, tedy celkem 200 Kč (2 x 100 Kč). Podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je žalobkyně osvobozena od soudního poplatku. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. přechází poplatková povinnost na žalovaného, neboť soud žalobě vyhověl a žalovaný nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů ani není od poplatků osvobozen. Proto soud uložil žalovanému povinnost uhradit poplatek ve výši 1 000 Kč (položka 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků).