38 C 31/2021-20 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 15. 7. 2019 účastnickou smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikacích a zavázala se poskytovat žalované službu internet. Žalované bylo poskytnuto technické zařízení – modem TP-Link TD-W9960 (dále jen„ modem“, v případě jeho nevrácení měla žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč Smlouva byla ukončena dne 31. 1. 2020 a žalovaná byla vyzvána k vrácení technického zařízení. V podání ze dne 23. 2. 2021 uvedla žalobkyně pro případ, že soud shledá nárok na úhradu smluvní pokuty jako neoprávněný, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za modem v částce 777,40 Kč jako kupní ceny doložené fakturou zachycující nákup 480 modemů za 373 164 Kč. 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud má za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 15. 7. 2019 účastnickou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalobkyně (do 31. 3. 2020 pod názvem DIGI CZ s.r.o.) uživateli (žalované) kromě předmětných služeb (DIGI Internet) též koncové zařízení (modem, předán dne 2. 8. 2019), které se žalovaná zavázala pod hrozbou pokuty 5 000 Kč vrátit do 10 dnů od ukončení smlouvy. Po ukončení smlouvy dne 31. 1. 2020 zaslala žalobkyně žalované dopis ze dne 10. 3. 2020 s výzvou k vrácení technického zařízení a úhradě smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč do 10 dnů od doručení výzvy a stejná částka je spolu s výzvou k vrácení modemu uvedena též v předžalobní výzvě ze dne 1. 12. 2020. 4. Podle § 2193 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) půjčitel smlouvou o výpůjčce přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání. Podle § 2079 a násl. o. z. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. 5. Zatímco samotná existence smluvního vztahu a spory z něj vyplývající jsou řešeny zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a k jejich rozhodování je příslušný Český telekomunikační úřad, výpůjčka věci je soukromoprávním vztahem a příslušný k rozhodování o smluvní pokutě plynoucí z porušení povinností vztahujících se k výpůjčce je tedy soud, což ostatně konstatoval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2011, č.j. Konf 49/2011 - 11. 6. V projednávaném případě žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikacích a předání elektronických zařízení žalovanému. K projednání sporu je ve výše uvedeném smyslu příslušný zdejší soud. 7. Žalobkyně se domáhala smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za nevrácení vypůjčeného technického zařízení (modem) ve lhůtě 10 dnů od ukončení smlouvy. U smluvních pokut soud posuzoval jejich soulad s dobrými mravy, resp. přiměřenost s ohledem na hrozící, případně vzniklou škodu. K řešení problematiky přiměřenosti smluvních pokut obecnými soudy lze odkázat na závěry (nikoli judikatorní, ale přesvědčivé) obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 69 Co 77/2019, v němž krajský soud konstatoval, že v případě smluvní pokuty zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele jde v souladu s § 1813 o. z. o zakázané ustanovení, k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží a nepřichází tak v úvahu pokutu ve smyslu § 2051 o.z. moderovat. Otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti, v tomto směru lze odkázat jak na gramatický a logický výklad textu ust. § 1815 o. z. (ke zneužívající klauzuli by se snad mohlo přihlížet pouze v případě, že by se jejího použití výslovně dovolal samotný žalovaný jako spotřebitel), tak„ eurokonformní“ výklad s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora, který vyžaduje, aby národní soud ex offo zkoumal zneužívající charakter klauzule, a tím vyrovnával nerovnost fakticky existující při řízení mezi spotřebitelem a profesionálem (rozsudek SDEU C -243/08 Pannon GSM, nebo C -618/10 Banco Espanol de Crédito). 8. Soud konstatuje, že způsob ujednání smluvních pokut v rámci smlouvy je porušením práv žalované jako spotřebitele, a to zejména jejího práva na srozumitelnost, přehlednost a logické uspořádání smluvních ujednání. V posuzovaném případě je ujednání o smluvní pokutě obsaženo ve zhuštěném, pro průměrného spotřebitele dosti složitě formulovaném textu. Nerovnováha v právech a povinnostech spotřebitele je dána tím, že pro případ porušení povinnosti žalobkyní není ve smlouvě sjednána žádná sankce v podobě smluvní pokuty. Nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení koncového zařízení proto soud neshledal důvodným. 9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle § 2991 odst. 2 o.z. zákoníku obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V souladu s § 2999 odst. 1 větou první o.z. má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné. 10. Žalovaná po ukončení smlouvy ani na následnou výzvu nevrátila žalobkyni technické zařízení (modem), jehož hodnota byla doložena fakturou, čímž se bezdůvodně obohatila, neboť ukončením smlouvy odpadl právní důvod (výpůjčka), na základě kterého bylo zařízení ve vlastnictví žalobkyně za účelem poskytování služeb poskytnuto žalované. Částka 777,40 Kč tedy představuje v souladu s § 2999 odst. 1 větou první o.z. peněžitou náhradu za předmět bezdůvodného obohacení a soud považoval za spravedlivé žalobkyni tuto částku přiznat. 11. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 777,40 Kč a žalobu zamítl do částky 4 222,60 Kč. 12. Ve smyslu § 1970 o.z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná (aritmeticky z 84,5 %). Žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.