38 C 370/2021-29 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 8. 1. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, z toho 2 500 Kč tvořila odměna zprostředkovatele a 27 500 Kč bylo vyplaceno žalované na účet. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni úvěr s roční výpůjční úrokovou sazbou 21,37 % v 33 měsíčních splátkách po 1 210 Kč (celková částka 39 930 Kč), dostala se do prodlení s úhradou ujednaných splátek a ke dni 28. 4. 2021 žalobkyně úvěr zesplatnila. Dlužná částka sestává kromě dlužné jistiny (27 936 Kč) a splátek (3 630 Kč) z nákladů za upomínání (3x 100 Kč za upomínku) a smluvních pokut (3x 499 Kč jednorázové za prodlení se splátkou, 1 357 Kč jako 0,1% denně ode dne zesplatnění). 2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 8. 1. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným (č. l. 13 – 15, dále jen smlouva) soud zjistil, že úvěr ve výši 30 000 Kč (dále jen„ jistina“) byl bezhotovostně poskytnut jako neúčelový spotřebitelský úvěr na dobu 33 měsíců se zápůjční úrokovou sazbou 21,37 % ročně, RPSN činila 32,4% a celková výše úvěru byla 39 930 Kč. Měsíční splátky byly stanoveny ve výši 1 210 Kč a k první úhradě mělo dojít dne 20. 2. 2021. Z listin označených jako Závazky spotřebitele ze dne 8. 1. 2021 (č.l. 16) a Výdaje spotřebitele (č.l. 16 p.v.) bylo zjištěno, že žalovaná při uzavření smlouvy prohlásila, že nemá jiné závazky po splatnosti, měsíční výdaje činí na bydlení 8 000 Kč, jiné závazky 1 141 Kč, mzda 25 000 Kč. Z listiny Posouzení úvěruschopnosti (č.l. 17) bylo zjištěno, že dle výpočtu žalobkyně činí nezabavitelná částka z příjmů činí 7 780 Kč. Z výplatních pásek (č.l. 17 p.v. -18) bylo zjištěno, že příjem žalované za listopad 2020 činil 40 907 Kč a za prosinec 2020 činil 27 712 Kč. Z výpisu z centrální evidence exekucí (č.l. 18 p.v.) soud zjistil, že žalovaná neměla k 5. 2. 2021 žádnou exekuci. Z výpisu insolvenčního rejstříku (č.l. 19) bylo zjištěno, že s žalovanou nebylo zahájeno insolvenční řízení. Z potvrzení o provedení transakce (č.l. 23-24) bylo zjištěno, že na účet žalované bylo dne 5. 2. 2021 uhrazeno 27 500 Kč. Z upomínky ze dn 28. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla upomenuta k úhradě splátky úvěru a byla jí vyúčtována smluvní pokuta. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru se zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Mezi žalovaným a žalobkyní byla sjednána smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o.z., vedle o.z. se právní vztahy mezi účastníky řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. V tomto případě žalobkyně jako úvěrující v souladu se smlouvou poskytla žalované jako úvěrovanému peněžní prostředky v souhrnné výši 30 000 Kč s tím, že takto vyčerpané peněžní prostředky byla žalovaná povinna spolu s úrokem ve výši 21,37 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru 2 500 Kč splatit v 33 měsíčních splátkách ve výši 1 210 Kč. Žalovaná svou povinnost přes výzvy ze strany žalobkyně neplnila a dostala se do prodlení, byly jí účtovány poplatky za upomínání (3 výzvy, celková částka 300 Kč) a smluvní pokuta (3x 499 Kč), proto žalobkyně po uplynutí lhůty 30 dnů využila svého práva a úvěr zesplatnila a dále žalované účtovala smluvní pokutu v celkové výši 1 357 Kč (0,1% z dlužné částky denně). 9. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhost