48 C 328/2021-15 — Okresní soud v České Lípě

Žalobce žádal o přiznání částky 6 776 Kč. V žalobě uvedl, že žalovaný dne 30. 9. 2006 s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], uzavřel smlouvu o půjčce [číslo] na základě této smlouvy poskytl původní věřitel půjčku ve výši 9 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit částku 14 976 Kč (půjčka 9 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 5 976 Kč), a to formovou 52 splátek po 288 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas a smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem, a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 uzavřené mezi přechodným věřitelem a žalobcem, došlo k převedení pohledávky na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Ke dni postoupení hodnota pohledávky činila 6 776 Kč. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil a k žalobě se nevyjádřil. Předvolání společně s žalobou mu bylo doručeno do vlastních rukou ke dni 25. 9. 2021 s tím, že zásilka doručovaná poštou na adresu trvalého pobytu žalovaného byla uložena na poště 15. 9. 2021. Soud jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného a podle důkazů založených ve spisu v souladu s § 101 odst. 2 o.s.ř. a 120 odst. 3 o.s.ř. Soud posoudil nárok žalobce dle občanského zákoníku ve znění zákona 40/1964 Sb., protože za účinnosti tohoto předpisu byla uzavřena smlouva o půjčce a stal se splatným dluh. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté lhůty. Podle 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze sjednat úroky. Podle § 37 OZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle§ 3 OZ odst. 1 výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Soud k návrhu žalobce provedl důkaz smlouvou o půjčce mezi [právnická osoba] a [celé jméno žalovaného] z 30. 9. 2006 včetně smluvních podmínek o půjčce, dále předžalobní výzvou z 10. 5. 2021 včetně podacího archu, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, oznámením o postoupení pohledávky včetně podacího archu z 25. 6. 2015, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018, oznámením o postoupení pohledávky včetně podacího archu ze 17. 9. 2018. Žalobce tedy prokázal svou aktivní legitimaci. Soud dospěl k závěru, že žalobce se důvodně domáhá úhrady nedoplatku půjčené částky. Z uvedených listinných důkazů vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu o půjčce a osobně převzal půjčenou částku 9 000 Kč. Žalobce soudu sdělil, že žalovaný na úhradu půjčky zaplatil částku 8 200 Kč. Soud tedy považuje za důvodný nárok žalobce na zaplacení zbývající částku 800 Kč za nevrácenou část půjčku. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. O úhradě zákonného úroku z prodlení soud rozhodl v souladu s § 1970 OZ s tím, že výše byla stanovena dle vl. nař. 351/2013 Sb. Soud nepovažuje za důvodný nárok žalobce na úhradu souhrnného poplatku. Ve smlouvě o půjčce je uvedeno, že se zákazník zavazuje zaplatit v souvislosti s půjčkou souhrnný poplatek ve výši 5 976 Kč, aniž by byla uvedena jakákoli specifikace a odůvodnění tohoto poplatku. Není zřejmé, zda se jedná o úrok z půjčky, náklady v souvislosti s poskytnutím půjčky, popř. jiné plnění. Žalobce sice v žalobě souhrnný poplatek označuje jako úrok, ovšem z obsahu smlouvy toto není patrné. Soud považuje takové ujednání za neurčité a s ohledem na shora citovaný § 37 OZ za absolutně neplatné. Soud zjistil, že žalobce plnění žalovaného ve výši 8 200 Kč započetl nejprve na úhradu souhrnného poplatku. Vzhledem k tomu, že soud shledal ujednání o souhrnném poplatku neplatným, nelze plnění žalovaného na tento poplatek započítat. Soud dospěl k závěru, že žalovaný splnil platbu jistiny ve výši 8 200 Kč, a proto v tomto rozsahu je žaloba nedůvodná a byla zamítnuta. Pouze pro úplnost soud uvádí, že pokud by byl souhrnný poplatek posuzován jako skrytý úrok z půjčky, bylo by ujednání posouzeno i v rozporu s dobrými mravy dle § 3 OZ, protože výše takového úroku by v tomto případě pohybovala kolem 60 % ročně. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V tomto případě žalovaný měl větší procesní úspěch (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,19 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 11,81 %), žádné náklady řízení mu ovšem nevznikly a proto soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.