34 C 149/2022-16 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 472 Kč s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 12. 3. 2021 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zn. Citroen, [registrační značka], [VIN kód], na základě které se žalovaný zavázal platit čtvrtletní pojistné ve výši 792 Kč. Žalovaný neuhradil pojistné splatné ke dni 12. 3. 2021. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínku, ve které ho upozornila na nezaplacené pojistné a zároveň ho vyzvala k úhradě dlužného pojistného s upozorněním na možnost zániku pojištění, nebude-li pojistné ve stanovené lhůtě zaplaceno. Pojistná smlouva zanikla ke dni 25. 3. 2021, neboť žalovaný dlužné pojistné neuhradil. Za období od 12. 3. 2021 do 25. 3. 2021 dluží žalovaný žalobkyni částku ve výši 472 Kč, přičemž součástí žalované částky jsou náklady spojené s upomínáním k dlužnému pojistnému ve výši 300 Kč. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, který je státním občanem [země]. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo 62 odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 o. s. ř. a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky, na adrese [adresa žalovaného], došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní byly dostačující a žalobkyně vyslovila již v žalobě souhlas s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému byla výzva doručena ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dne 11. 7. 2022. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil. Soud má z předložených důkazů za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 12. 3. 2021 pojistnou smlouvu pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na vozidlo zn. Citroen, [registrační značka], [VIN kód]. Žalovaný se zavázal hradit roční pojistné ve výši 3 169 Kč s tím, že pojistné bude spláceno ve čtvrtletních splátkách po 792 Kč. Žalovaný neuhradil pojistné splatné ke dni 12. 3. 2021, a proto byl žalobkyní k zaplacení vyzván upomínkou s upozorněním na možnost zániku pojištění, nezaplatí-li dlužné pojistné ve lhůtě do 24. 3. 2021. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužné pojistné neuhradil, proto pojištění odpovědnosti zaniklo ke dni 25. 3. 2021. Ze shora uvedeného vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu § 3 a násl. zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalovaný neuhradil pojistné splatné ke dni 12. 3. 2021. Vzhledem k tomu byl vyzván ve smyslu § 12 odst. 1 písm. e) cit. zákona upomínkou k zaplacení dlužného pojistného za uvedené pojistné období ve lhůtě do 24. 3. 2021. Žalovaný dlužnou částku ve stanovené lhůtě neuhradil a v důsledku toho pojištění odpovědnosti sjednané mezi účastníky podle shora cit. ustanovení ke dni 25. 3. 2021 zaniklo. Žalobkyni z tohoto titulu vznikl nárok ve smyslu § 13 odst. 2 cit. zákona na pojistné za období od 12. 3. 2021 do 25. 3. 2021, a to v celkové výši 172 Kč, tedy jinak řečeno nárok na poměrnou část původně sjednaného ročního pojistného ve výši 3 169 Kč. Uvedenou částku žalovaný doposud neuhradil, proto soud žalobě v této části vyhověl (výrok I.). Ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., z částky 172 Kč od 26. 3. 2021 do 26. 10. 2021 v kapitalizované výši 8 Kč. Naopak soud shledal žalobu nedůvodnou v rozsahu částky 300 Kč, která představuje náklady za vymáhání dlužného pojistného. Soud shledává nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za upomínání žalovaného k zaplacení dlužného pojistného v rozporu s dobrými mravy, neboť se dle názoru soudu jedná pouze o poměrně výrazné navyšování skutečného dluhu žalovaného na vlastním pojistném. Navíc částku ve výši 300 Kč za upomínku nelze ani považovat za přiměřenou s ohledem na skutečně vynaložené náklady. Proto soud žalobu v rozsahu částky 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2021 do 26. 10. 2021 v kapitalizované výši 15 Kč zamítl (výrok II.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl ve věci úspěšný z větší části (64%) a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 28%, ale žádné náklady řízení mu nevznikly.