37 C 129/2022-13 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobce se žalobou podanou dne 6.4.2022 domáhal na žalovaném částky 9 704 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému poskytl dne 3.1.2022 na jeho žádost ze dne 30.12.2021 spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, splatný původně dne 5.2.2022. Žalovaný dosud neuhradil ničeho. Totožnost žalovaného měla být ověřena pomocí ověřovací platby 1 Kč, kterou měl žalovaný odeslat ze svého bankovního účtu, a dále z kopie jeho občanského průkazu. Žalovaný se měl zavázat vrátit peněžní prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 3 204 Kč. Žalobce uvedl, že žalovanému odeslal dvě upomínky, v souvislosti s čímž mu vznikl nárok na náhradu za vynaložené náklady v paušální částce 450 Kč, resp. 650 Kč. Pohledávka měla být předána k inkasnímu řízení inkasní agentuře, proto žalobce žalovanému s odkazem na čl. 7 smlouvy naúčtoval také částku 1 500 Kč (poplatek inkasní agentuře na úhradu jejích nákladů). Žalobce se dále po žalovaném domáhá částky 900 Kč na smluvní pokutě s odkazem na čl. 7 smlouvy. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud provedl k důkazu listiny navržené žalobcem (smlouva o spotřebitelském úvěru z 2.1.2022, posouzení úvěruschopnosti žadatele, předsmluvní informace, předžalobní upomínka, rozpis účelně vynaložených nákladů na upomínání, potvrzení o provedených platbách, upomínky, kopie výplatních pásek žalovaného, kopie OP žalovaného, výpis z centrální evidence exekucí) a zjistil, že žalovaný měl žalobci na účet zaslat částku 1 Kč, žalobce žalovanému pak částku 3 000 Kč. Z textu smlouvy o úvěru soud zjistil, že tato měla být podepsána stranami digitálně, koresponduje s předsmluvními informacemi, a žalovaný byl o úhradu tvrzeného dluhu před podáním žaloby upomenut. 4. Soud však dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprokázal tvrzení o uzavření smlouvy s žalovaným, na jejímž základě mu měl poskytnout částku 3 000 Kč a sjednat další smluvní ujednání v podobě poplatku za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. V řízení bylo prokázáno, že žalobce žalovanému na jeho účet zaslal částku 3 000 Kč a žalovaného vyzval k vrácení (mimo jiné) této částky. Nelze s jistotou dojít k závěru, jaké smluvní podmínky byly s žalovaným skutečně ujednány, zvolený způsob elektronické komunikace dostatečně neautentizuje a neidentifikuje osobu, se kterou měl žalobce ujednat konkrétní smluvní ujednání. I pokud by takovou osobou byl skutečně žalovaný, není prokázáno, k jakému konkrétnímu znění smlouvy o úvěru, tj. k jakým konkrétním smluvním ujednáním, se vztahuje ověřovací platba 1 Kč, tj. jaké konkrétní podmínky byly předloženy žalovanému, s čím žalovaný jako tvrzený účastník smluvního vztahu vyjádřil souhlas tím, že zaslal ověřovací platbu 1 Kč, chybí zde jakési časové razítko, které by kvalifikovaně zaručovalo, že od daného okamžiku nedošlo ke změně textu tvrzené smlouvy o úvěru, resp. návrhu takové smlouvy. V takové podobě, v jaké byl text smlouvy o úvěru předložen soudu, není dostatečně zajištěna nezměnitelnost smluvního ujednání, naopak lze velice snadno vytvořit v textovém editoru podobný dokument, včetně příslušné podpisové doložky žalovaného, příp. i uvedení IP adresy. 5. Dále soud zkoumal žalovaný závazek s ohledem na výši poplatku za poskytnutí úvěru. Ve smlouvě byl sjednán úrok z úvěru ve výši 39 % ročně, který nebyl žalobou uplatněn. 6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 7. Soud neshledal důvodným nárok na zaplacení„ poplatku“. Toto ujednání je dle názoru soudu neplatné, protože se příčí dobrým mravům, jak je uvedené v citovaném § 580 o. z. Soud spatřuje rozpor s dobrými mravy ve výši tohoto poplatku. Z tvrzení žalobce nelze dovodit, že by poplatek byl stanoven podle faktických nákladů vynaložených na administrativní činnost či provádění jiných činností úvěrujícího. Soud dospěl k závěru, že žalobce takovýmto způsobem obchází zákon a takto navyšuje své profity, aby znesnadnil spotřebiteli možnost porovnání nákladů úvěru. Pokud by byl poplatek považován za kapitalizovaný úrok, dosahoval by vice než 100 % úvěru, a to nikoli ročně, ale za dobu necelých dvou měsíců, přičemž takový úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování půjček i úvěrů. Soud považuje úrok za lichevní a má tedy v souhrnu za to, že věřitel tímto způsobem obchází zákon, když zastírá dlužníku skutečnou výši nákladů úvěru. 8. Soud tak vycházel z toho, že žalovanému byla částka 3 000 Kč poskytnuta bez právního důvodu, v takovém případě došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, který je povinen toto bezdůvodné obohacení vydat. Právní posouzení vyplývá z ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku. V této části žalobě vyhověl, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, neboť v řízení nebyl prokázán smluvní vztah mezi účastníky, který by zakládal nárok žalobce na zaplacení dalších nároků, ať už poplatku za poskytnutí úvěru, či smluvní pokuty a tvrzených nákladů spojených s vymáháním pohledávky. 9. Výrokem II. soud žalobu zamítl pro tvrzený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Jak je shora uvedeno, nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, a nemohlo být tedy prokázáno ani platné sjednání poplatku, nákladů na vymáhání dluhu a smluvní pokuty. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný měl ve věci převážný úspěch, avšak náklady mu v řízení nevznikly.