38 C 125/2022-53 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 10. 7. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému po důkladném prověření jeho úvěruschopnosti (z důkladů i databází SOLUS a NRKI) úvěr ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 64,61 % ročně, neplnil však řádně podmínky smlouvy, žalovaný neuhradil jedinou splátku. 2. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 8-11), dodatku ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 12) a předsmluvního formuláře (č.l. 31-33) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s úrokovou sazbou 64,6% ročně, který se žalovaný zavázal uhradit ve splátkách po 1 347 Kč měsíčně do 48 měsíců. Z oznámení ze dne 13. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalovanému byl schválen úvěr ve výši 23 000 Kč. Z dokladu ze dne 12. 7. 2021 (č.l. 19) bylo zjištěno, že žalovanému vyplatila žalobkyně na jeho účet [číslo] [bankovní účet] částku 23 000 Kč. Z prohlášení klienta ze dne 10. 7. 2021 (č.l. 20 -21) soud zjistil, že žalovaný uvedl, že se seznámil se všemi informacemi o spotřebitelském úvěru. Z vyúčtování mzdy (č.l. 26) bylo zjištěno, že žalovaný pobíral za březen 2021 čistou měsíční mzdu ve výši 29 921 Kč u zaměstnavatele [právnická osoba] Z potvrzení banky [právnická osoba] ze dne 9. 7. 2021 bylo zjištěno, že zaměstnavatel vyplatil žalovanému za duben 2021 mzdu ve výši 29 225 Kč. Z výpisu [právnická osoba] (č.l. 28) bylo zjištěno, že na účet žalovaného bylo dne 3. 7. 2021 vloženo 5 000 Kč, dne 7. 7. 2021 mu byla společností [právnická osoba] vyplacena částka 13 948 Kč, dne 3. 6. 2021 částka 18 399 Kč a dne 5. 5. 2021 částka 35 619 Kč. Z listiny označené jako Hodnocení klienta (č.l. 30) bylo zjištěno, že měsíční příjem žalovaného činí 22 655 Kč, za bydlení hradí měsíčně 2 603 Kč, celkové výdaje činí 6 463 Kč, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Ve výpisu ze záznamů z registru SOLUS (č.l. 17) nejsou uvedeny žádné splátky žalovaného. Z karty klienta (č.l. 38) bylo zjištěno, že žalovaný neuhradil na úvěr žádnou částku. Z výzvy ze dne 17. 9. 2021 (č.l. 35) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 2 splátek za srpen a září 2021. Z výzvy ze dne 18. 10. 2021 (č.l. 34) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 3 splátek za srpen, září a říjen 2021. Z oznámení ze dne 21. 10. 2021 (č.l. 37) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 28 095 Kč. 3. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen spolu s úrokem 64,6% ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 347 Kč. Žalovaný však neuhradil žádnou splátku a dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. 8. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně projevila pečlivost zejména při zjišťování příjmů, nikoli již výdajů a pohledávek žalovaného. Při porovnání měsíčních příjmů a výdajů žalovaného lze mít podle soudu za to, že žalovaný měl dostatek volných prostředků ke splácení úvěru, nelze ale pominout, že ohledně výdajů vycházela žalobkyně zejména z prohlášení žalovaného obsaženého v předsmluvním formuláři a takové zjišťování je třeba považovat za hraniční. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalovaný byl schopen splácet úvěr, měl vyšší příjem, neměl evidovány žádné jiné úvěry a platby po splatnosti, soud ale musí upozornit žalobkyni, že napříště již nemůže akceptovat takový zjednodušený způsob zjišťování úvěruschopnosti, kte