38 C 156/2022-47 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 15. 7. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému po důkladném prověření jeho úvěruschopnosti (z dokladů i databází SOLUS) úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši 59,92% ročně, neplnil však řádně podmínky smlouvy, žalovaný uhradil pouze 14 splátek po 785 Kč. Při ústním jednání vzala žalobkyně v části žalobu zpět, o tomto procesním úkonu soud rozhodl v samostatném usnesení. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 7. 2020 (č.l. 8-10) a předsmluvního formuláře (č.l. 18-20) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s úrokovou sazbou 59,92% ročně, RPSN 79,45%, který se žalovaný zavázal uhradit ve splátkách po 785 Kč měsíčně do 36 měsíců. Z oznámení ze dne 17. 7. 2020 (č.l. 11) bylo zjištěno, že žalovanému byl schválen úvěr ve výši 13 000 Kč. Z výpisů běžného účtu žalovaného za měsíce květen, červen, (č.l. 22-23, 25-26, 30-31) bylo zjištěno, že příjem ze zaměstnání je hrazen žalovanému na jeho běžný účet, v květnu ve výši 13 500 Kč, v červnu 12 983 Kč, měsíční výdaje se pohybují okolo 14 000 Kč. Z dokladu ze dne 16. 7. 2020 (č.l. 27) bylo zjištěno, že žalovanému vyplatila žalobkyně na jeho účet č. [bankovní účet] částku 13 000 Kč. Z prohlášení klienta ze dne 16. 7. 2020 (č.l. 28-29) soud zjistil, že žalovaný uvedl, že se seznámil se všemi informacemi o spotřebitelském úvěru. Z listiny označené jako Hodnocení klienta (č.l. 17) bylo zjištěno, že měsíční příjem žalovaného činí 13 500 Kč, za bydlení hradí měsíčně 2 603 Kč, celkové výdaje činí 6 463 Kč, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Ve výpisu ze záznamů z registru SOLUS (č.l. 33-34) nejsou uvedeny žádné splátky žalovaného. Z karty klienta (č.l. 13) bylo zjištěno, že žalovaný hradil na úvěr částku 10 990 Kč ve 14 splátkách. Z výzvy ze dne 18. 11. 2021 s dodejkou (č.l. 15-16) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 2 splátek říjen, listopad a prosinec 2021. Z výzvy ze dne 20. 12.2021 (č.l. 21) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě 3 splátek za srpen, září a říjen 2021. Z oznámení ze dne 21. 12. 2021 (č.l. 14) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 12 744 Kč. 4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 8. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen spolu s úrokem 59,92% ročně splatit ve 36 měsíčních splátkách ve výši 785 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 14 splátek a dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila. 9. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně projevila pečlivost zejména při zjišťování příjmů, nikoli již výdajů a pohledávek žalovaného. Při porovnání měsíčních příjmů a výdajů žalovaného lze mít podle soudu za to, že žalovaný měl dostatek volných prostředků ke splácení úvěru, nelze ale pominout, že ohledně výdajů vycházela žalobkyně zejména z prohlášení žalovaného obsaženého v předsmluvním formuláři a takové zjišťování je třeba považovat za hraniční. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalovaný byl schopen splácet úvěr, měl vyšší příjem, neměl evidovány žádné jiné úvěry a platby po splatnosti