35 C 189/2023-10 — Okresní soud v České Lípě

Žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 16 948,91 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) dne [datum] uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnutou částku 8 000 Kč, dále souhrnný poplatek ve výši 12 497 Kč, a to vše v pravidelných týdenních splátkách po 263 Kč. Žalovaný své smluvní závazky nehradil řádně a včas, poslední splátka byla uhrazena 16. 3. 2021. Z celkové částky 20 497 Kč zbývá k úhradě částka 6 800 Kč na jistině a částka 10 148,91 Kč na dlužném poplatku. Celkový dluh tedy činí částku 16 948,91 Kč s příslušenstvím, přičemž příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení z jistiny dluhu, který žalobkyně ke dni postoupení pohledávky částečně kapitalizovala, přičemž dále požaduje zákonný úrok z prodlení až do úplného zaplacení žalované částky, a úrok ve výši 18,69 % ročně za dobu od data pro úhradu celého úvěru, částečně kapitalizovaný ke dni postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem z téhož dne. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil žádným způsobem. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle ust. § 115a o.s.ř., neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitek. Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal ve sporu pasivní, soud vycházel z žalobkyní předložených listinných důkazů (smlouva o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky, smlouva o postoupení pohledávek a seznam pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky s dokladem o odeslání, předžalobní výzva s podacím lístkem) a zjistil, že dne [datum] byla sepsána mezi žalovaným, jako zákazníkem, a společností [právnická osoba] smlouva o úvěru s odkazem na ust. § 2390 občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně měl na základě této smlouvy poskytnout žalovanému částku ve výši 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit poplatek ve výši 10 157 Kč, který je tvořen úrokem ve výši 6 447 Kč, administrativním poplatkem 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 210 Kč. Dále bylo sjednáno pojištění v celkové výši 2 340 Kč. Splatnost celé částky byla sjednána na 78 týdenních splátek po 263 Kč. Z listiny nazvané Zákaznická karta bylo zjištěno zkoumání poměrů žalovaného před uzavřením smlouvy na základě výměru podpory v nezaměstnanosti. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní následně byla podepsána smlouva o postoupení žalované pohledávky, což bylo žalovanému oznámeno. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že žalobkyně řádně (s odbornou péčí) neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin je zřejmé, že žalovaný je vyučený, svobodný, žije s rodiči a jeho příjem v době uzavření smlouvy tvořila pouze podpora v nezaměstnanosti ve výši 4 631 Kč. Důvodem uzavření smlouvy měly být neočekávané výdaje. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalovaný nemohl mít v době kontraktace žádné volné prostředky k úhradě úvěru (1 052 Kč měsíčně), když jím uváděné výdaje na živobytí ve výši 1 500 Kč měsíčně (tj. 50 Kč denně) nelze považovat za reálné, i kdyby nehradil náklady na bydlení. V Kartě klienta je sice uveden celkový příjem domácnosti ve výši 23 061 Kč, avšak již nebyly zkoumány výdaje, které tomu odpovídají, počet osob v domácnosti a další relevantní údaje. Z předložených důkazů tak nevyplývá, že by žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně posuzovala, zda je žalovaný schopen plnit své závazky, resp. že by posuzovala relevantní příjmy a odpovídající výdaje. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepostupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, posouzení úvěruschopnosti proběhlo v podstatě pouze formálně a nevycházelo dostatečně z údajů poskytnutých žalovaným, resp. zmíněné podstatné informace (nezaměstnanost) byly pominuty s odkazem na celkový příjem domácnosti, který však není relevantní, když žalovaný není ženatý ani mu nesvědčí právo na výživné, je důsledkem takového postupu právní předchůdkyně žalobkyně neplatnost úvěrové smlouvy. Tato neplatnost je ve smyslu § 588 o. z. neplatností absolutní, neboť postup žalobkyně odporuje zákonu a i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, když pomíjí požadavek na ochranu spotřebitele (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 217/2018 ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019) a je zřejmé, že žalobkyně úmyslně nepostupovala, jak jí zákon jako profesionální straně smlouvy ukládá. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 2991 o. z. tak má žalobkyně nárok pouze na vrácení jistiny, tj. nárok na vrácení toho, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto. Proto soud žalobkyni přiznal částku 6 800 Kč a dále ve smyslu § 1970 o. z. úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť ji s ohledem na shora uvedené shledal nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na převážný úspěch žalovaného ve sporu, kterému však náklady v řízení žádné nevznikly.