38 C 402/2022-50 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr uzavřela dne 11. 8. 2016 smlouvu o úvěru a na jejímž základě mu dne 18. 8. 2016 poskytla částku 20 001 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr v 48 měsíčních splátkách po 999 Kč, efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 66,64% ročně. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, proto dne 14. 8. 2018 žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně se domáhá nové jistiny úvěru ve výši 4 044,79 Kč (dlužná původní jistina úvěru a přirostlý úrok), dále smluvních pokut ve výši 258 Kč a částky 9 742,50 Kč jako kapitalizované smluvní pokuty ve výši 0,1% denně. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 8. 2016 (č.l. 10-11 a 20-21) bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 001 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 47 952 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 999 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 66,64% ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 66,64% Smluvní pokuty byly upraveny v čl. 12 a 13 smlouvy. Z oznámení o schválení úvěru (č.l. 12) ze dne 19. 8. 2016 bylo zjištěno, že žalovanému bylo sděleno, že splnil podmínky pro čerpání úvěru ve výši 20 001 Kč. Přiložen byl též splátkový kalendář (č.l. 13), kde byla uvedena celková výše měsíční splátky 999 Kč splatná vždy k 14. dni příslušného měsíce. Z listiny„ Hodnocení klienta“ (č.l. 27) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při poskytnutí úvěru z celkových příjmů žalovaného ve výši 17 373 Kč, tvořených příjmem ze zaměstnání ve výši 17 373 Kč, celkových výdajů ve výši 9 694 Kč, tvořených životním minimem 3 800 Kč, splátkami žalobkyni 1 894 Kč a částkou 4 000 Kč zahrnující výdaje za nájemné, inkaso, dopravu a ostatní. Z předsmluvního formuláře (č.l. 28-30) bylo zjištěno, že žalovaný byl seznámen s podmínkami a náklady úvěru, informacemi o výši úroku, RPSN, nákladech a sankcích za pozdní úhradu. Z karty klienta (č.l. 14) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil 39 splátek v celkové výši 34 636 Kč. Z listiny označené jako Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek (č.l. 39-43) bylo zjištěno, že znalec ukazuje rozdílnou výši efektivní a nominální sazby dle frekvence splácení. Z výpisů registru SOLUS (č.l. 33) bylo zjištěno, že žalovaný splatil poslední úvěr v tomto registru evidovaný v roce 2014. Ve výpisu z registru NRKI bylo pouze uvedeno skóre žalovaného 327. Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 35) bylo zjištěno, že na účet č. [bankovní účet] byla vyplacena částka 20 001 Kč. Z výzev ze dne 16. 7. 2018 a 14. 8. 2018 (č.l. 15 - 17) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzýván k úhradě úvěru. Z výplatních pásek za červen 2016 a červenec 2016 (č.l. 22 - 23) bylo zjištěno, že žalovaný v této době dosahoval u svého zaměstnavatele čistého měsíčního příjmu ve výši 16 072 Kč a 18 676 Kč. Z výpisu účtu za červen 2016 (č.l. 24) bylo zjištěno, že na účet žalovaného v tomto měsíci bylo připsáno 25 909 Kč a odepsáno 26 129 Kč, za měsíc červenec 2016 (č.l. 23) bylo připsáno 21 171 Kč a odepsáno 21 129 Kč. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 12. 2016 (č.l. 22) bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] jakožto zaměstnavatel, v návaznosti na pracovní smlouvu ze dne 1. 1. 2014, sjednala s žalovaným pracovní poměr na dobu určitou do 31. 12. 2016. 4. Soud má za zjištěné, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 11. 8. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným byla žalovanému poskytnuta částka 20 001 Kč, kterou se zavázal splatit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 999 Kč, s úrokem ve výši 66,64% ročně, RPSN činila dle žalobkyně 66,64%. Žalobkyně příjmy žalovaného za měsíce červen a červenec 2016 zjistila z výplatních pásek a potvrzení o příjmu, existenci a trvání pracovního poměru žalovaného z dodatku k pracovní smlouvě. Výdaje žalovaného zjistila žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti k dispozici výpis databáze SOLUS a NRKI. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud hodnotil, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy