38 C 119/2024-20 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 25. 9. 2022 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč za poplatek ve výši 7 200 Kč. Zápůjčka s poplatkem byly splatné dne 21. 1. 2023, žalovaný do podání žaloby uhradil částku 6 642 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, na nichž žalovaný potvrdil přečtení smlouvy o zápůjčce i všeobecných obchodních podmínek. Smlouva byla podepsána elektronicky, kódem PIN, který je podle žalobkyně prostým elektronickým podpisem. Žalobkyně zaslala smlouvu o zápůjčce žalovanému na jím uvedený e-mail a splnila tak dle svého názoru požadavky § 105 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud ze smlouvy o zápůjčce ze dne 25. 9. 2022 (č.l. 11-12) zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalovanému jako dlužníkovi (ve smlouvě označené jako klient) poskytnout na účet č. , č. účtu, částku 15 000 Kč za poplatek ve výši 7 200 Kč se splatností devadesátý třetí den po poskytnutí zápůjčky. V článku 1.8. je uvedeno, že v případě splacení zápůjčky ve výši a termínech dle smlouvy, činí RPSN 990 % a celková splatná částka 22 200 Kč. V článku 2.5. byly upraveny poplatky spojené s vymáháním zápůjčky. V části podpisy je u jména žalovaného uveden PIN kód , Anonymizováno, . Z potvrzení o platbě (č.l.16) bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla dne 26. 9. 2022 odeslána částka 15 000 Kč. Z upomínek (č.l. 13 a 15) ze dne 18. 12. 2022 a ze dne 29. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky ve výši 9 847 Kč a následně ve výši 10 725 Kč, přičemž byl upozorněn na možnost zesplatnění celé dlužné částky, z oznámení o zesplatnění ze dne 17. 1. 2023 (č.l. 15) soud zjistil, že žalovaný byl informován o zesplatnění svého dluhu a vyzván k uhrazení částky 25 437 Kč. Žalovanému byla zasílána též opakovaná výzva k úhradě ze dne 26. 1. 2023 (č.l. 14) a pokus o smír ze dne 8. 2. 2023 (č.l. 13). Z předžalobní výzvy (č.l. 17) advokáta ze dne 27. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve výši 25 552 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 800 Kč.4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru se zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný byl povinen spolu s poplatkem ve výši 7 200 Kč zápůjčku ve třech splátkách po 7 400 Kč vrátit, a to do devadesáti tří dnů od jejího poskytnutí. RPSN činila 990 %. Žalovaný svou povinnost řádně neplnil a uhradil pouze částku 6 642 Kč, dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně přistoupila k ukládání smluvních sankcí a zasílání upomínek.10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. , Anonymizováno, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.11. V projednávané věci žalobkyně řádně nezjišťovala příjmy ani výdaje a pohledávky žalovaného, při absenci těchto podkladů pak nemohla být schopna řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o s