59 C 30/2025-21 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované straně uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 943,08 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdce , právnická osoba, ., IČO , IČO, s žalovanou stranou uzavřela dne 14. 8. 2002 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaná strana se zavázala kromě samotné jistiny uhradit též úroky. Tento závazek nesplnila a dostala se do prodlení. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení jistiny v částce 14 183,23 Kč, jakožto nepovoleného debetního zůstatku, poplatků a smluvní pokuty v částce 2 100 Kč a z těchto částek kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 723,34 Kč (tedy dosud dohromady celková žalovaná částka), a dále též dlužných úroků od zesplatnění do zaplacení a od téhož data i zákonných úroků z prodlení.2. V rámci druhého nároku se domáhala částky 657,85 Kč s odůvodněním, že její právní předchůdce , právnická osoba, ., IČO , IČO, s žalovanou stranou uzavřela dne 14. 8. 2002 smlouvu o úvěru, kontokorentu, na jejímž základě vznikl žalované straně dluh v částce 657,85 Kč. Žalobkyně též z tohoto dluhu požadovala úrok z prodlení od 18. 12. 2024 v zákonné výši.3. Žalobkyně vyjádřila v návrhu ve věci samé souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle § 115a OSŘ. Žalovaná strana, ač řádně obeslána, na dotaz, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nijak nereagovala, ač byla poučena, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat její souhlas. Soud proto rozhodl bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených důkazů, ač byla žaloba částečně zamítnuta, v souladu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2440/2019 a Nejvyšším soudem ČR sp. zn. 29 Cdo 543/2008.4. Soud vycházel z žalobkyní předložených důkazů. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr do částky 10 000 Kč a kontokorent s možností opakovaného čerpání, žalovaná strana se jej zavázala splatit, dlužníku byl úvěr poskytnut prostřednictvím kontokorentu z běžného účtu, ze kterého též úvěr po jednotlivých částkách postupně čerpal. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou stranou na žalobkyni.5. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované straně částku 14 183,23 Kč a 657,85 Kč. Žalovaná strana se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách od poskytnutí úvěru dle výše čerpání rámcové částky schváleného úvěru, dostala se do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila a postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni.6. Právní poměry účastníků se řídí § 2395 a násl. o. z. Smlouvou o úvěru se podle § 2395 o. z. úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.8. V této věci bylo prokázáno, že žalovaná strana uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně platné ujednání o poskytnutí spotřebitelského úvěru do částky 14 183,23 Kč a 657,85 Kč. Soud shledal platným i ujednání o úhradě úroku z úvěru, který byl vyjádřen kapitalizovanou částkou 723,34 Kč. Soud uložil žalované straně povinnost uhradit dlužnou jistinu ve výši 14 183,23 Kč a 657,85 Kč, kterýžto nárok je v souladu s hmotným právem podle § 2390 OZ. Soud rovněž shledal důvodným nárok žalobkyně na úhradu úroku z půjčky a zákonného úroku z prodlení stanoveného v částce dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.9. Ohledně požadovaného poplatku a smluvní pokuty soud dospěl k závěru, že tento nebyl stanoven přímo ve smlouvě. Podle své povahy se jedná o smluvní pokutu, jejíž sjednání je ve spotřebitelské smlouvě formou zprostředkovaného odkazu na sazebník nepřípustné. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich dodavatel skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Nutno tudíž uzavřít, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (sankční poplatek za upomínku) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek ani jiných listin, nýbrž toliko smlouvy samotné. Soud proto tuto částku nepřiznal. V návaznosti na to soud též nepřiznal úrok z prodlení ze zamítnuté částky i část kapitalizovaného úroku v odpovídající částce.10. Ačkoli bylo rozhodováno bez nařízení jednání, v souladu s § 115a OSŘ bylo možno i o této části návrhu rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci vyjádřili s rozhodnutím bez jednání svůj souhlas. Soud tuto část nároku zamítal na základě odlišného právního posouzení. Žalobce splnil svou povinnost tvrzení i povinnost označit soudu důkazy k jejich prokázání, a bylo tak možno, byť zamítavě, rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů, a to v souladu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, sp. zn. 29 Cdo 543/2008 resp. III. ÚS 2440/2019.11. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když převážně úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení v celé uplatněné částce, neboť poměr jejího neúspěchu byl poměrně nepatrný. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, a podle § 14b advokátního tarifu odměny právního zástupce za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby (3 x 400 Kč ve znění účinném ke dni vyhotovení daného úkonu), paušální náhrady hotových výdajů spojených se 3 úkony právní služby (á 100 Kč) a 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je jednoznačně formulářovou žalobou obdobné struktury, druhu nároků a opírající se o stejná ustanovení právních předpisů jako v jiných řízeních téže žalobkyně. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky.