37 C 252/2025-104 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 29.10.2025 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 46 231 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 5.8.2022 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě, které poskytl žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného úroku ve výši 66,89 % p.a., a to ve 42měsíčních splátkách po 1 982 Kč. Žalovaný žalobci zaplatil na poskytnutý úvěr celkem 37 658. Ke dni 21.5.2025 byl úvěr zesplatněn. Předmětem žaloby je částka 36 396,39 Kč, která představuje jistinu úvěru, včetně dlužnému úroku ke dni zesplatnění; částka 998 Kč, která představuje smluvní pokutu; náhrada nákladů vzniklých z prodlením ve výši 2 600 Kč; další smluvní pokuta ve výši 5 751,20 Kč; úrok z dlužné jistiny ve výši 66,9 % p.a. a dále dlužné pojistné ve výši 486 Kč. Žalobce se rovněž domáhá přiznání zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného ( § 101 odst. 3 o.s.ř. ).3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobcem byla na základě návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 5.8.2022 a schválení úvěru ze dne 8.8.2022 uzavřena smlouva o úvěru číslo , číslo, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky, spolu úrokem ve výši 66,9 % p.a., splatit ve 42měsíčních splátkách ve výši 1 982 Kč. Žalovaný byl tak povinen na poskytnutý úvěr uhradit celkem částku 73 038 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 5.8.2022, jak vyplývá z dokladu a výpisu z bankovního účtu žalobce. Žalovaný zaplatil celkem částku 37 658 Kč, a to dle tvrzení žalobce.11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobci předložené formulářové listině nazvané hodnocení klienta vyplněno, že žalovaný je zaměstnán od 1.4.2019 a jeho pravidelný měsíční příjem činí 36 200 Kč. U výdajů bylo kalkulováno s částkou 4 620 Kč, jako životním minimem, částkou 5 213 Kč za bydlení. Celkem tedy výdaje byla kalkulovány na částku 9 833 Kč. Z těchto údajů bylo kalkulováno s volnými zdroji žalovaného ve výši 25 367 Kč. Informace o příjmech žalovaného byly ověřeny z bankovního účtu žalovaného, z kterého vyplývá příjem v 6/2022 ve výši 30 815 Kč, v 5/2022 ve výši 44 341 Kč a 4/2022 ve výši 32 582 Kč. Žalovaný prohlásil, že sdělil úplné a pravdivé informace. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného.12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázko