58 C 166/2025-79 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 11 768 Kč (sestávající z dlužné jistiny úvěru 7 185,43 Kč, dlužného smluvního úroku ke dni zesplatnění úvěru ve výši 1 632,75 Kč, smluvních pokut za prodlení s úhradou sjednaných splátek ve výši celkem 1 497 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 000 Kč a dlužných úhrad za pojištění schopnosti klienta splácet ve výši 453 Kč) a dále částky 1 464,12 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za dobu od 26. 6. 2025 do dne vyhotovení žaloby) spolu se shora, ve výroku II, specifikovaným příslušenstvím. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 18. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla téhož dne žalované na účet uvedený v úvěrové smlouvě úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se přitom zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 97,78 % ročně splatit v 18 měsíčních splátkách po 1 229 Kč (splátky zahrnovaly rovněž měsíční úhradu za sjednané pojištění schopnosti splácet ve výši 151 Kč) splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2024. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované prostřednictvím dokladů o příjmech, lustrace žalované v databázích NRKI a SOLUS, jakož i prostřednictvím interního skóringu. Vzhledem k tomu, že se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou sjednaných splátek, došlo dne 24. 6. 2025 v souladu s úvěrovou smlouvou automaticky k zesplatnění celého úvěru. Do okamžiku zesplatnění žalovaná uhradila na svůj dluh z úvěrové smlouvy celkem 9 832 Kč.2. Žalovaná se k uplatněným nárokům nikterak nevyjádřila.3. Soud věc projednal na jednání konaném dne 31. 3. 2026. Žalovaná se k tomuto jednání bez omluvy nedostavila a ani včas z důležitého důvodu nepožádala o jeho odročení. Soud za této situace postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Provedeným dokazováním soud učinil níže popsaná – pro rozhodnutí ve věci samé významná – dílčí skutková zjištění, která odpovídají i skutkovému závěru.5. Dnem 19. 7. 2024 žalobkyně a žalovaná uzavřely za pomoci elektronických prostředků úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované téhož dne na účet č. , č. účtu, , uvedený v úvěrové smlouvě, úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se přitom zavázala poskytnutý úvěr žalobkyni splatit celkem v 18 měsíčních splátkách po 1 229 Kč, zahrnujících i úhradu za pojištění ve výši 151 Kč měsíčně, splatných nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce (počínaje splátkou splatnou do 20. 8. 2024 a konče splátkou splatnou do 20. 1. 2026; k tomu viz úvěrová smlouva na č. l. 8-10 spisu včetně související smluvní dokumentace na č. l. 12-17, č. l. 24-27, č. l. 30-31, č. l. 36-37, č. l. 39-44, č. l. 60-68, dále doklad o vyplacení úvěru na č. l. 32 a fotokopie občanského průkazu na č. l. 45-46, 56-57).6. Žalovaná na svůj dluh z úvěrové smlouvy uhradila za dobu od 20. 8. 2024 do 20. 3. 2025 celkem 9 832 Kč (k tomu viz karta klienta na č. l. 18 spisu).7. Žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy uvedla, že je vdaná, bydlí ve vlastním a její pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání činí 23 000 Kč. Žalobkyně příjem tvrzený žalovanou ověřila údaji z výpisu z účtu žalované, ze kterého se podává, že měsíční mzda žalované v období od března 2024 do července 2024 se pohybuje v rozmezí od 24 478 Kč do 30 077 Kč. Dále žalobkyně provedla lustraci žalované v databázi SOLUS a NRKI, ve kterém je evidováno celkem 7 žádostí žalované o úvěr s tím, že celková zbývající částka k zaplacení činí u žalované 211 531 Kč; dále je v NRKI evidován u žalované dluh po splatnosti ve výši 12 052 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z tvrzeného příjmu ve výši 23 000 Kč, jde-li pak o výdaje žalované, zohlednila žalobkyně částku životního minima ve výši 4 860 Kč, výdaje na spoření ve výši 500 Kč a náklady na bydlení ve výši 4 646 Kč, k tomu připočetla rezervu ve výši 1 000 Kč, v návaznosti na což žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná má volné zdroje ve výši 11 994 Kč (k tomu viz hodnocení klienta na č. l. 28, 58, výpis ze SOLUS a NRKI na č. l. 33-34, 69-70, přehled transakcí na účtu na č. l. 71-72, ověření účtu žalované na č. l. 29, 59).8. S ohledem na níže uvedené právní posouzení pak soud z ostatních provedených důkazů nezjistil pro rozhodnutí ve věci již nic podstatného.9. Po právní stránce soud věc posoudil podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „ZoSÚ“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen „o. z.“).10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Soud poté, co zjištěný skutkový stav posoudil podle shora citovaných zákonných ustanovení, dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která byla zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 2 odst. 1 ZoSÚ). Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalované, tzn., zda žalobkyně prověřila objektivní schopnost žalované (zejména porovnáním jejích běžných příjmů a výdajů) splnit povinnost ke splacení úvěru, a to s tím výsledkem, že zde o této schopnosti žalované nejsou žádné důvodné pochybnosti (§ 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).16. Jak soud zjistil, žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila pravidelný měsíční příjem žalované ze zaměstnání, jakož ověřila, a to lustrací v databázích SOLUS a NRKI, i její dosavadní dluhové zatížení. Žalobkyně však již nikterak neověřovala podstatné, zcela základní, a pravidelné výdaje žalované (jakými jsou např. výdaje na bydlení), rovněž se detailněji nezabývala výdaji žalované na její úvěrové závazky. Z výpisu NRKI přitom vyplývá taková výše závazků žalované, která vylučuje, aby výdaje žalované, jak se uvádí ve formuláři „Hodnocení klienta“, na splátky úvěrů, zápůjček apod. činily 0 Kč; nadto je v NRKI evidován dluh žalované již po splatnosti ve výši 12 052 Kč. Tyto okolnosti měly vést žalobkyni k tomu, aby se úvěruschopností žalované podrobněji zabývala (zejména ve vztahu k jejímu dluhovému zatížení). Má-li být totiž zachována alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné jak bez reálného zjištění pravidelných příjmů spotřebitele, tak i jeho podstatných výdajů, které lze u každého člověka rozumně očekávat. Lustrace spotřebitele v databázích SOLUS nebo NRKI jsou přitom jen podpůrným (a s