104 C 13/2021-57 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 10.000 - Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši zápůjční úrokové sazby 58,49 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 650 - Kč splatných k 16. dni každého kalendářního měsíce počínaje září 2019. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění nebylo uhrazeno nic. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru činí 7.245,15 Kč. Z této nové jistiny požaduje žalobce též úroky z prodlení, dále požaduje zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodů 6.1 a 6.2 smlouvy, resp. 6.5 smlouvy. Mimoto požaduje též podle bodu 2.2 smlouvy úroky z původní jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Zjištěné skutečnosti 3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 10.000 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 650 - Kč, počet splátek 24, splatné do 16. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 58,49 % ročně. 4. Žalovanému byla žalobcem vyplacena částka 10.000 - Kč dne 20.8.2019. 5. Před uzavřením smlouvy o úvěru měl žalobce k dispozici výpis z účtu žalovaného za měsíc červenec 2019. Počáteční zůstatek účtu činil 2.186,53 Kč, konečný zůstatek činil 1.504,33 Kč. Z účtu je zřejmé, že žalovaný si v červenci vypůjčil od [právnická osoba] [anonymizováno] půjčku ve výši 1.000 - Kč (dne 14.7.2019) a ve výši 3.000 - Kč (dne 23.7.2019). Na účtu se nachází řada drobných kladných i záporných položek, z nichž ovšem nelze nic podstatnějšího usuzovat. 6. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky. Právní posouzení 7. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil velmi nedbale, neprofesionálně, nepočínal si s odbornou péči. Ve své podstatě lze říci, že žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit úvěruschopnost dlužníka. 9. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z jediného podkladu – výpisu z účtu žalovaného za jeden jediný měsíc. Je otázkou, co žalobce z tohoto výpisu zjistil, resp. s jakými závěry pracoval. Z výpisu je zřejmé, že žalovaný prakticky nedisponuje žádnou rezervou, zůstatek na účtu je minimální. Navíc je zřejmé, že žalovaný si půjčuje drobné částky u nebankovních poskytovatelů úvěru, jen za červenec 2019, tedy za období, za nějž měl žalobce výpis k dispozici, si takto půjčil částku 4.000 - Kč. Z pouhého výpisu pak není dost dobře možné identifikovat, co tvoří pravidelný příjem žalovaného, má-li vůbec takový příjem. Lze vlastně říci, že žalobce neměl k dispozici informaci (nebo ji alespoň nezpřístupnil soudu), jaký je měsíční příjem žalovaného. Posouzení výdajů žalovaného pak chybí úplně. 10. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají nespočet exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zóny, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin tohoto stavu, a to příčinou významnou, je praxe, kdy zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů často poskytují úvěr osobám, které nejsou schopny úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tímto neuváženým jednáním se významně navyšuje počet osob, které nejsou schopné splácet své závazky a dostávají se potom do neřešitelných situací. Je v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Odkázat v tomto směru lze i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zejm. na body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. Souzená věc je přesně takovým případem. 11. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu je vztah mezi účastníky třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle § 2993 občanského zákoníku. Žalobce žalovanému poskytl částku 10.000 - Kč, žalovaný mu uhradil celkem částku 7.150 - Kč, zbývá mu tedy vrátit 2.850 - Kč. Ohledně této částky s příslušným zákonným úrokem z p