4 C 188/2020-32 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení žalované částky. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] (dále jen věřitel) a žalovaným byly postupně uzavřeny tři smlouvy o půjčce, přičemž žalovaný plnil pouze částečně, žalobce se tak jako právní nástupce věřitele domáhá dlužných částek dle jednotlivých smluv. Vždy jde o dlužnou jistinu, poplatek, úroky a úroky z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti. Mezi věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce [číslo] půjčena byla částka [číslo] - Kč, souhrnný poplatek činil [číslo] - Kč, celková dlužná částka [číslo] - Kč měla být uhrazena formou 60 týdenních splátek po 651 - Kč. Dále byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o půjčce ze dne [datum] [číslo] půjčena byla částka [číslo] - Kč, souhrnný poplatek činil [číslo] - Kč, celková dlužná částka [číslo] - Kč měla být uhrazena v 60 týdenních splátkách po 306 - Kč. V rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházel věřitel z toho, že příjem žalovaného činí celkem [číslo] - Kč, výdaje celkem [číslo] - Kč, použitelný příjem žalovaného má být [číslo] - Kč. Dále byla mezi věřitelem a žalovaným dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce ze dne [datum] [číslo] půjčena byla částka [číslo] - Kč, souhrnný poplatek činil [číslo] - Kč, celková dlužná částka [číslo] - Kč měla být zaplacena v 60 týdenních splátkách po 306 - Kč. Ověření úvěruschopnosti bylo provedeno prostřednictvím formuláře – zákaznické karty, oproti předchozí smlouvě vycházel věřitel z příjmu žalovaného [číslo] - Kč měsíčně, celkové výdaje byly stejné [číslo] - Kč (poněkud jinak pak byly uváděny jednotlivé výdajové položky – u smlouvy ze září 2011 činily výdaje na nájem + inkaso [číslo] - Kč, u smlouvy z prosince 2011 činily tyto výdaje jen [číslo] - Kč). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k plnění. Pohledávky věřitele byly postoupeny na žalobce. 4. Po právní stránce soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil následovně. Soud považuje uzavřené smlouvy o půjčce za právní úkony lichevní povahy. Věřitel poskytl žalovanému v případě smlouvy z roku 2009 částku [číslo] - Kč, během 60 týdnů však měla být vrácena částka [číslo] - Kč, což představuje navýšení o více jak 72 %. Soud přitom považuje za nerozhodné, jak je toto navýšení nazváno, jestli poplatek, úrok či administrativní náklady, ve svém důsledku je tato částka označená poněkud zavádějícím způsobem jako souhrnný poplatek úrokem, tedy cenou peněz. Roční úrok přes 72 % je pak jednoznačně úrokem lichevním a v právních poměrech účinných v době uzavření smlouvy jde o smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 tehdy účinného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Kromě toho soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v roce 2009 věřitel neměl povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného. Soud má za to, že byť v této době ještě nebyl účinný zákon o spotřebitelském úvěru, je povinnost každého odpovědného věřitele prověřit si svého budoucího dlužníka natolik samozřejmá, že ani nemusí být zakotvena ve speciálních právních předpisech. Jde o projev odpovědného chování, o princip péče řádného hospodáře. Věřitel byl profesionálním poskytovatelem úvěrů, tedy podnikatelským subjektem, který úvěry poskytuje v rámci svého podnikání, a pokud rezignoval na prověření svého budoucího dlužníka, pak uzavřel smlouvu, kterou lze hodnotit jako smlouvu odvážnou, která by ani neměla být vymahatelná soudní cestou (jednalo by se o svého druhu naturální obligaci). Nicméně každopádně se jedná o smlouvu neplatnou absolutně pro rozpor s dobrými mravy, v takovém případě je třeba vztah mezi účastníky vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku, tedy jako plnění bez právního důvodu. Z tvrzení žalobce pak vyplývá, že věřitel poskytl žalovanému [číslo] - Kč, věřitel mu vrátil [číslo] - Kč, vrátil mu tedy více, než obdržel, věřitel tudíž žádnou pohledávku nemá. Neexistující pohledávka ani nemohla být postoupena na žalobce. Ohledně nároku ze smlouvy ze dne [datum] tak byla žaloba zcela zamítnuta. 5. U smluv z roku 2011 je situace obdobná. Opět výše ročního úroku převyšuje 72 %, jde o jednoznačnou lichvu, tedy smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy a tudíž podle tehdy účinné právní úpravy smlouvu neplatnou podle § 39 občanského zákoníku. Navíc v době uzavření obou smluv již byl v účinnosti zákon [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru. Ten v ust. § 9 odst. 1 v případě nedostatečného ověření úvěruschopnosti ze strany věřitele sankcionuje takto uzavřenou smlouvu neplatností. Je přitom zřejmé, že věřitel úvěruschopnost žalovaného dostatečně neprověřil. Především v době, kdy věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu v září 2011 a pak ještě další v prosinci 2011, byl žalovaný v prodlení se zaplacením půjčky uzavřené v roce 2009 (poslední splátka této půjčky měla být uhrazena v únoru 2011). Je tedy otázkou, jak mohl věřitel půjčit někomu, kdo mu dluží po splatnosti, a půjčí dokonce ne jednou, ale rovnou dvakrát v krátké době po sobě. Takto si odpovědný věřitel nepočíná. Pochybnosti dále vzbuzuje samotný formulář o prověření úvěruschopnosti, resp. údaje zde uváděné. Konkrétně např. to, proč je v září 2011 jako výdaj na nájem a inkaso uvedena částka [číslo] - Kč a tři měsíce poté je tento výdaj již o [číslo] - Kč nižší. Věrohodné vysvětlení chybí. Stejně tak je obtížně vysvětlitelné, že v září 2011 jsou výdaje žalovaného na domácnost [číslo] - Kč, o tři měsíce později v prosinci již pouze [číslo] - měsíčně. Vše vzbuzuje dojem, že jde jen o čísla bez reálného podkladu a jsou uváděna tak, aby výsledné výdaje nepřekročily hranici [číslo] - Kč. Nelze přitom akceptovat argument, že je pouze věcí žadatele o úvěr, jaké výdaje uvede, poskytovatel úvěru má tyto údaje odpovědně zhodnotit a v případě nesrovnalosti požadovat vysvětlení a případně úvěr neposkytnout. Soud proto obě smlouvy o půjčce z roku 2011 hodnotí jako smlouvy absolutně neplatné, jednak pro rozpor s dobrými mravy, jednak podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi účastníky tak je třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení - § 451 a násl. občanského zákoníku, plnění bez právního důvodu. 6. Z tvrzení žalobce vyplývá, že na základě smlouvy ze dne [datum] byla žalovanému vyplacena částka [číslo] - Kč, žalovaný celkem uhradil [číslo] - Kč, zbývá mu tak uhradit částku [číslo] - Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 7. Z tvrzení žalobce vyplývá, že na základě smlouvy ze dne [datum] byla žalovanému vyplacena částka [číslo] - Kč, žalovaný uhradil celkem [číslo] - Kč, zbývá mu tedy uhradit [číslo] - Kč se zákonným úrokem z prodlení, ve zbytu byla žaloba zamítnuta. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalovaný měl větší míru úspěchu ve věci, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení mu však nevznikly. 9. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.