104 C 7/2022-49 — Okresní soud v Chrudimi

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovaný smlouvu podepsal dne 17.7.2019. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 36.000 - Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 166,89 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 3.570 - Kč splatných k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2019. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění bylo uhrazeno 78.540 - Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tato nová jistina úvěru činí 7.140 - Kč. Z této nové jistiny požaduje žalobce též úroky z prodlení, dále požaduje zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v důsledku prodlení dle bodů 6.1 a 6.2 smlouvy, resp. 6.5 smlouvy. Mimoto požaduje též podle bodu 2.2 smlouvy úroky z původní jistiny. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Zjištěné skutečnosti 3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 36.000 - Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 85.680 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 3.570 - Kč, počet splátek 24, splatné do 25. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 166,89 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 17.7.2019. 4. Žalovanému byla žalobcem vyplacena částka 36.000 - Kč dne 19.7.2019. 5. Žalovaný byl vyzýván k zaplacení dlužných splátek a upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. O zesplatnění úvěru byl následně informován dopisem ze dne 29.8.2021 s tím, že dlužnou částku má zaplatit do 10 dnů od odeslání dopisu. 6. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjmy ve výši 22.500 - Kč ze zaměstnání, k dispozici neměl žádný doklad tento příjem prokazující. Jiné příjmy žalovaný neměl. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že žalovaný má následující výdaje: životní minimum ve výši 3.410 - Kč, výdaje na spoření 1.000 - Kč, splátky jiného úvěru 3.000 - Kč, výdaje na jedno dítě v domácnosti 2.000 - Kč a výdaje na bydlení ve výši 5.000 - Kč. Dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 - Kč na měsíc. Jako forma bydlení je uvedeno bydlení v pronájmu s tím, že žalovaný je ženatý. 7. Z nebankovního registru klientských informací, které předložil sám žalobce, vyplynulo, že žalovanému byl přidělen kód příznaku 16, což má znamenat, že klientova (žalovaného) smlouva je hodnocena jako špatná, má jít o negativní příznak. 8. Před uzavřením smlouvy byl žalovanému poskytnut předsmluvní formulář, kde jsou shrnuty parametry úvěru (jde o hutný text psaný drobným písmem). Tento formulář byl žalovaným podepsán dne 17.7.2019. 9. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky. Právní posouzení 10. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil velmi nedbale, neprofesionálně, nepočínal si s odbornou péči. Pokud by žalobce úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně, pak by musel dojít k závěru, že žalovaný nebude schopen sjednaný spotřebitelský úvěr splácet. V takovém případě má pak žalobce povinnost úvěr neposkytnout. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy. 12. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 22.500 - Kč, tento příjem však nemá ničím doložen (stačí přitom nechat si předložit např. pracovní smlouvu nebo několik bankovních výpisů za pár měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru). Příjem tedy nebyl ověřen. Výdaje rovněž nejsou ověřeny dostatečně – žalobce fakticky pracuje pouze se dvěma výdaji, a to životním minimem a výdaji na bydlení. Ohledně výdajů na dítě ve výši 2.000 - Kč pak jde o zcela nerealistickou částku, je jasné, že měsíční výdaje na dítě jsou vyšší než tato částka. Navíc ani není zřejmé, o jak staré dítě se jedná. Žalobce dále nijak nehodnotí to, že žalovaný již dluhy má a splácí je (součet splátek existujících dluhů, tj. 3.000 - Kč, a splátky nového úvěru od žalobce, tj. 3.570 - Kč, činí dohromady 6.570 - Kč, což by v případě příjmu 22.500 - Kč znamenalo téměř jednu třetinu příjmu; jinými slovy žalovaný by měl 30 % svého příjmu použít na splátky dluhů, což lze považovat za riskantní). Žalobce nepočítá s dalšími pravidelnými výdaji, které musí mít každý člověk – výdaje na dopravu, na záliby apod. V neposlední řadě žalobce nijak nepracuje s tím, že i jeho vlastní šetření z nebankovního registru klientských informací hodnotí smlouvu žalovaného jako špatnou – soud tomu rozumí tak, že žalovaný patří do segmentu rizikových klientů. Lze tedy shrnout, že žalobce příjmy žalovaného neověřil vůbec, výdaje potom zcela nedostatečně. Žalobce tak porušil příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru - § 86 odst. 1. 13. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice e