4 C 300/2023-73 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se podanou žalobu domáhal vyloučení věci, a to bluetooth reproduktoru zn. Niceboy a herní konzole Sony Play Station 4, z exekuce vedené soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, z Exekutorského úřadu v , adresa, . Žalobu odůvodnil tím, že dne 10.10.2023 byl na adrese , adresa, proveden soupis movitých věcí, přičemž do soupisu byly pojaty i dvě výše uvedené věci. Jde přitom o věci ve vlastnictví žalobce, vůči těmto věcem je tudíž exekuce nepřípustná. Byl podán návrh na vyškrtnutí těchto věcí ze soupisu, avšak soudní exekutor návrh zamítnul, proto je v zákonné lhůtě podána příslušná žaloba. Vlastnictví pak žalobce dokládá listinnými důkazy.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl její zamítnutí. Podle jeho názoru se jedná o zjevně účelový návrh, který není doložen relevantními listinnými důkazy. Ani k jedné movité věci nedokládá žalobce např. doklad o darování s uvedením jména obdarovaného či jiný listinný důkaz, který by osvědčoval jeho právo. Žalobce odkazuje na darovací smlouvu a čestné prohlášení, jejich vyhotovení však nebylo žalovanému doručeno. Z pouhé skutečnosti, že věci se nacházely v pokoji žalobce a ten je užíval, nelze dovodit jeho vlastnické právo k věcem, resp. spolehlivě vyvrátit vlastnické právo žalobce. Obě věci, jejichž vyloučení z exekuce se požaduje, nejsou určeny výhradně nezletilým, ve stejné míře je využívají i dospělí. V případě, že by soud žalobě vyhověl, neměl by žalobci přiznat právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na specifičnost řízení o vylučovací žalobě, kde sepsání věcí je výsledkem postupu soudního exekutora a nikoli žalovaného. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky.3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti. Na základě exekučního příkazu ze dne 4.10.2023, č.j. , spisová značka, vydaného soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, z Exekutorského úřadu , adresa, byl dne 10.10.2023 proveden na adrese , adresa, soupis movitých věcí. Pod položkami č. 20 byl sepsán Bluetooth reproduktor značky Niceboy a pod č. 25 herní konzole Sony Play Station 4 s herním ovladačem.4. Usnesením výše uvedeného soudního exekutora ze dne 20.11.2023 č.j. , spisová značka, byl návrh žalobce na vyškrtnutí ze soupisu ohledně dvou výše uvedených položek zamítnut s tím, že doklady předloženými žalobce nebylo vyvráceno vlastnické právo povinného.5. Z listiny označené jako darovací smlouva (fakticky jde spíše o jakési prohlášení) ze dne 10.3.2022 vyplynulo, že , jméno FO, , matka žalobce, mu v roce 2018 darovala herní konzoli Play Station 4 Slim společně s herním ovladačem. Pořizovací cena činila cca 8.000,-- Kč.6. V čestném prohlášení ze dne 18.12.2023 matka žalobce prohlašuje, že v roce 2018 darovala žalobci herní konzoli Play Station 4, v roce 2022 mu zakoupila Bluetooth reproduktor NiceBoy.7. Z nákupního dokladu Electro World ze dne 9.8.2022 předloženého žalobcem byla zjištěna cena reproduktoru ve výši 1.699,-- Kč.8. Z listiny označené jako „vyjádření , jméno FO, , nar. , datum, – matky nezletilého , Jméno žalobce, k zabavení jeho věcí v místě bydliště otce , Jméno zákoného zástupce, “ vyplynulo, že dne 10.10.2023 měly být exekutorem zabaveny v dětském pokoji jejího syna na adrese otce hračky včetně věcí, které dostal syn od ní. Konkrétně zmiňuje herní konzoli Sony Play Station 4 Slim a herní ovladač a reproduktor Niceboy.Posouzení věci9. Žalobce se domáhá vylučovací žalobou vyloučení specifikovaných movitých věcí z exekuce. Podle § 52 odst. 1 ex. řádu se na exekuční řízení aplikují i příslušná ustanovení o.s.ř. Podle ust. § 267 o.s.ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Žalobce jako právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí uplatňuje svoje vlastnické právo k předmětné věci.10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce svoje vlastnické právo k věcem vymezeným v petitu žaloby prokázal. Vyplývá to z předložených listinných důkazů – pokladního dokladu a zejména z prohlášení matky žalobce. Je otázku, jak více a lépe by měl žalobce svoje vlastnické právo prokazovat. Je zcela absurdní námitka žalovaného, že by snad žalobce měl předkládat doklad o darování s uvedením jména obdarovaného. Soud si nedovede představit, že nezletilé dítě, které dostane od svého rodiče dárek, bude o tomto právním jednání disponovat nějakým písemným dokladem. Pokud rodiče svým dětem něco darují, opravdu o tom smlouvy nesepisují. Stejně tak je zcela nesmyslná námitka žalovaného, že mu nebyly doručeny žádné důkazy. Otázkou je, proč by žalovanému jako jedné z procesních stran měl – ať už žalobce či snad soud – doručovat důkazy. Žalovaný o ně ostatně ani nepožádal, nic mu také nebránilo nahlédnout do spisu, a především účastnit se jednání, kde se tyto důkazy prováděly. Konečně vyloženě hloupá je i námitka žalovaného o tom, že předmětný reproduktor a herní konzole neslouží pouze nezletilým, ale může sloužit i dospělým, a to přesto, že se věci nacházely v dětském pokoji. Touto logikou by se zřejmě dalo odůvodnit i exekuční zabavení autíček či stavebnic, protože i s autíčky a stavebnicemi si může hrát dospělý, takže vlastnické právo povinného dospělého by v takovém případě nebylo vyloučeno. Soud tak dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných věcí je žalobce – jde o věci, které mu pořídila jeho matka a které měl umístěny v dětském pokoji v bydlišti svého otce. Pokud tyto věci byly zahrnuty do soupisu movitých věcí, stalo se tak neoprávněně – vlastnické právo žalobce nepřipouští, aby tyto věci byly předmětem exekuce. Soud proto žalobě vyhověl.11. Jen pro úplnost si soud nemůže odpustit poznámku k jednání soudního exekutora. Je skutečně nepochopitelné, proč soudní exekutor postupuje tak, že zabavuje věci v dětském pokoji syna povinného., Při soupisu musí postupovat rozumně a uvážlivě a ne tak, že sepíše vše, co mu přijde pod ruku. Samotná exekuce prodejem movitých věcí ve většině případů nebývá smysluplná, neboť prodej použitých věcí v dražbě nepřinese žádný významný výtěžek. Otázkou je, jestli vůbec stačí na pokrytí nákladů takové exekuce. I to by mělo vést exekutora k jisté zdrženlivosti při používání tohoto způsobu exekuce. Exekuce prodejem movitých věcí totiž neslouží k tomu, aby vyvíjela nepřiměřený tlak na osoby blízké povinnému nebo dokonce na jeho děti. V takovém případě by se totiž nejednalo o institut k vymožení práva, kterým má být, ale o svého druhu „výpalné“, kterým rozhodně být nemá.12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobce měl ve věci plný úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení v daném případě představují 2 x 300,-- Kč režijní paušál podle vyhl. č. 254/2015 Sb. – jde o 2 úkony, tj. podání žaloby a účast u soudního jednání. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.13. Soud neshledal žádný důvod, proč by měl být aplikován § 150 o.s.ř. Žalovaný nárok neuznal, trval na zamítnutí žaloby, ve sporu nebyl úspěšný. Pokud pak jde o poukaz na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 292/07, pak žalovaný tento nález dezinterpretuje a snaží se vyvolat dojem, že Ústavní soud v projednávané věci ukládá použití § 150 o.s.ř. Tak tomu v žádném případě není. Předně ve věci řešené Ústavním soudem se jednalo o věc v opačném gardu – v řízení před obecnými soudy byl při rozhodování o nákladech řízení aplikován § 150 o.s.ř. a Ústavní soud konstatoval, že tato aplikace není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Zdůraznil v této souvislosti svoji zdrženlivost při zasahování do rozhodovací praxe obecných soudů o nákladech řízení. Jinými slovy Ústavní soud rozhodně neřekl, že v obdobných věcech musí být aplikováno ust. § 150 o.s.ř., pouze řekl, že v řešené věci aplikace tohoto ustanovení nepředstavuje porušení ústavou garantovaných práv. Současně se Ústavní soud vyslovil k tomu, kdy u vylučovacích žalob nepřichází použití ustanovení § 150 o.s.ř. v úvahu. Nikde v odůvodnění nálezu se však neříká, že pokud žalovaný (oprávněný z exekuce) nezavinil, že věci žalobkyně byly sepsány, pak musí být aplikován ust. § 150 o.s.ř. V této souvislosti je nutno znovu zdůraznit, že nelze argumentovat tak, že žalovaný řízení nezavinil a neměl by proto hradit jeho náklady, neboť toto plyne ze samotné konstrukce vylučovací žaloby, kdy osoba uplatňující právo nepřipouštějící exekuci musí žalovat oprávněného z exekuce (nikoli tedy exekutora, který o sepsání věcí rozhoduje). Na věc je třeba rovněž pohlížet optikou žalobce – proč by úspěšný žalobce neměl mít právo na náhradu nákladů řízení, které musel vynaložit, aby ochránil svoje vlastnické právo? Navíc v daném případě žalovaný i po podání žaloby kategoricky trval na tom, že má být zamítnuta. V soudní fázi řízení již žalovaný vystupoval sám za sebe a nic mu nebránilo nárok uznat. Místo toho setrval na tom, že žaloba není důvodná. Při takovém postoji žalovaného už vůbec není důvod a