4 C 117/2025-35 — Okresní soud v Chrudimi

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . a žalovaným došlo dne 21.6.2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 40.000,-- Kč, v hotovosti, v den uzavření smlouvy, což žalovaný svým podpisem stvrdil. V souvislosti s tím se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 2.443,-- Kč jako úrok, dále částku 6.397,-- Kč jenž představuje úhradu za administrativní činnost, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 26.800,-- Kč a úhradu za hotovostní inkaso ve výši 8.000,-- Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 83.640,-- Kč se žalovaný zavázal uhradit v 17 měsíčních splátkách po 4.920,-- Kč. Žalovaný uhradil částku 35.320,-- Kč, platby žalobce započetl na jistinu, úrok, poplatek za administrativní činnost, úhradu za poskytnutí úvěru a na hotovostní inkaso. Požaduje po žalovaném dlužnou částku ve výši 68.320,-- Kč, úrok a úrok z prodlení.2. K výzvě soudu pak žalobce sdělil, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřena lustrací žalovaného ve veřejně přístupných databázích, ověřil jeho příjem – 33.207,-- Kč, vycházel z jeho výdajů ve výši 10.384,-- Kč, použitelný měsíční příjem pak činil 22.823,-- Kč. Právní předchůdce žalobce neměl důvod nevěřit údajům uváděným žalovaným. Ohledně úhrad za poskytnutí úvěru měl žalobce za to, že se jedná o paušální cenu za plnění a služby související s poskytnutím úvěru ve smyslu ust. § 1813 druhá věta občanského zákoníku, na tato ujednání se tak nevztahuje požadavek přiměřenosti dle § 1813 věta prvá daného ustanovení. V tomto směru odkázal i na stanovisko NS ze dne 23.4.2014 sp. zn. Cpjn 203/2013. Všechny tyto platby jsou uvedeny ve smlouvě, a to zcela jednoznačně, žalovaný tak věděl, kolik bude muset zaplatit.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti.4. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . smlouvu o spotřebitelském úvěru. Tato smlouva je formulářovou smlouvou psanou drobným písmem. Má jít o smlouvu podle občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle smlouvy věřitel poskytl úvěr 40.000,-- Kč, za tento úvěr se žalovaný zavázal zaplatit v různě nazvaných platbách v součtu 83.640,-- Kč. Celková částka měla být splacena formou 17 měsíčních splátek ve výši 4.920,-- Kč (smlouva ze dne 21.6.2022). Právní předchůdce vycházel z příjmu žalovaného 33.207,-- Kč (ověřeno výplatními páskami za měsíce březen až květen 2022), za výdaje považoval výdaje na bydlení 2.400,-- Kč měsíčně, dopravu, jídlo, osobní náklady 4.000,-- Kč, měsíční splátky stávajících půjček 3.984,-- Kč. Celkové výdaje tak byly uvažovány 10.384,-- Kč.5. Po právní stránce soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil následovně. Soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 21.6.2022 za právní jednání lichevní povahy. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 40.000,-- Kč, během 17 měsíců však žalovaný měl vrátit celkovou částku 83.640,-- Kč. Jedná se o zjevný nepoměr plnění zcela přesahující běžnou úrokovou míru (roční úrok 77 %). Není přitom vůbec důležité, jak jsou jednotlivé platby nazvány, jestli něco je označeno jako úrok a něco jako náklady na poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy apod. Ve své podstatě jde o skrytý úrok, který je pouze maskován označením některých plateb jako náklady na vyřízení úvěru. Ostatně je až tragikomické, když náklady na poskytnutí banálního úvěru 40.000,-- Kč mají činit 26.800,-- Kč. Je otázkou, jestli tohle myslí žalobce vážně, nebo si dělá ze soudu legraci. Každopádně soud všechny tyto platby považuje za souhrnný úrok, tedy to, co musí žalobce zaplatit nad rámec jistiny. Pokud jde o zmíněné stanovisko NS, pak předně stanoviska NS nejsou projevem rozhodovací činnosti dovolacího soudu, nejsou tudíž pro soudy závazná. Jde spíš o jakési obecné doporučení, výkladový materiál, který soud může, ale také nemusí respektovat. Navíc toto stanovisko na daný případ ani nedopadá. Ani Nejvyšší soud rozhodně nebude vylučovat aplikaci § 1813 občanského zákoníku na tak do očí bijící případ, jako je projednávaná věc, kde je evidentní snaha věřitele „schovat“ zcela nepřiměřený úrok za jakési paušální náklady na vyřízení úvěru. Z výše uvedených důvodů soud považuje uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, tedy smlouvu, která se pro svoji lichevní povahu příčí dobrým mravům.6. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, pak i zde soud vidí jisté problémy. Příjmovou stránku právní předchůdce ověřil dostatečně, nicméně výdaje jsou značně podceněné – výdaje na bydlení 2.400,-- Kč neodpovídají běžným výdajům na bydlení. Je sice pravda, že žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí u rodičů, nicméně je otázkou, zda tomuto údaji věřit, neboť forma bydlení u rodičů se v obdobných případech vyskytuje až podezřele často. Ale i kdyby tomu tak bylo, pak výdaje na dopravu, jídlo, osobní náklady jen obtížně budou představovat jen 4.000,-- Kč měsíčně. V úvahu měl právní předchůdce žalobce vzít i to, že žalovaný byl zatížen dluhy v měsíční výši 3.984,-- Kč, což s aktuálně sjednaným závazkem znamená v součtu splátku dluhů ve výši 8.904,-- Kč, tj. více jak čtvrtinu příjmů. Výdaje žalovaného tak rozhodně nelze hodnotit pouze částkou 10.384,-- Kč, skutečné výdaje jsou nepochybně vyšší, což je evidentní fakt, kterého si právní předchůdce žalobce musel být při vynaložení odborné péče vědom. Nicméně na druhé straně je skutečností, že onen vypočtený použitelný příjem ve výši 22.823,-- Kč představuje poměrně robustní rezervu. Nelze proto uzavřít, že by právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného neověřil.7. Vztah mezi účastníky je tak třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 2993 a násl. občanského zákoníku. Jde o plnění bez právního důvodu, povinností žalovaného tak je vrátit peněžní prostředky, které od právního předchůdce žalobce obdržel. Na žádné další platby žalobce nárok nemá. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný uhradil celkem částku 35.320,-- Kč, jde o součet všech plnění žalovaného, které žalobce započetl na jednotlivé dílčí nároky. Jestliže žalovaný obdržel 40.000,-- Kč, zaplatil 35.320,-- Kč, pak mu zbývá uhradit částku 4.680,-- Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení. V této části bylo žalobě vyhověno. Na žádné jiné platby žalobce nárok nemá, ve zbylé části proto byla žaloba zamítnuta.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., žalovaný měl větší úspěch ve věci, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, nicméně náklady řízení mu nevznikly.