16 C 122/2020-46 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.280 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 16.5.2019 do 6.12.2019 ve výši 70 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo Komplexní pojištění vozidla NAMÍRU, předmětem pojištění bylo vozidlo [značka automobilu] [příjmení], [registrační značka] Pojistná smlouva byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře pojistného produktu. Datum počátku pojištění bylo sjednáno na 1.4.2019. První pojistné bylo ve výši 980 Kč. Pojistné období bylo sjednáno jako jednorázové, pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Pojištění zaniklo ke dni 15.5.2019 z důvodu ukončení pojištění dožitím pojistné smlouvy na dobu určitou. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 1.4.2019 do 15.5.2019, žalobci náleží pojistné do konce kalendářního měsíce – 31.5.2019. Žalobce požaduje po žalovaném úhradu dluhu ve výši 1.280 Kč. Žalobce požaduje úroky z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Součástí žalované částky je vedle dlužného pojistného rovněž nárok žalobce na úhradu sjednaných poplatků ve výši 300 Kč za vyhotovení a odeslání zákonem uložené upomínky na dlužné pojistné s upozorněním na možný zánik pojištění. Žalobce jednal v souladu s ust. § 142a o.s.ř., kdy před podáním žaloby na adresu žalovaného zaslal prostřednictvím právního zástupce výzvu k plnění. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz záznamem z jednání a pojistnou smlouvou o komplexním pojištění vozidla NAMÍRU [číslo] bilancí pojistné smlouvy, sazebníkem nákladů, a pokusem o smír ze dne 18.6.2019. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu o komplexním pojištění [značka automobilu] [registrační značka] s počátkem pojištění od 1.4.2019 do konce pojištění dne 15.5.2019. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit celkové roční jednorázové pojistné ve výši 980 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný neuhradil žádné pojistné. Dopisem ze dne 18.6.2019 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 1.280 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy činí pojistné za období od 1.4.2019 do 15.5.2019 částku 980 Kč a částka 300 Kč je poplatek za upomínání. Podle sazebníku nákladů činí pokus o smír po zániku pojištění 300 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za trvání pojištění od 1.4.2019 do 15.5.2019 ve výši 980 Kč. Žalovaný pojistné dobrovolně nezaplatil. Protože nárok žalobce je po právu, uložil soud žalovanému uhradit dlužné pojistné ve výši 980 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný je v prodlení od 16.5.2019. Dle nařízení vlády č. 351/2013Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení, soud žalobci přiznal úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 980 Kč od 16.5.2019 do 6.12.2019 (jak žalobce požadoval) ve výši 53,60 Kč a pro úroky z prodlení ve výši 16,40 Kč žalobu zamítl. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 300 Kč označených jako poplatek účtovaný za upomínání žalovaného, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady [číslo] ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, [anonymizována tři slova] a [příjmení] [anonymizováno] [číslo] až [anonymizováno] [číslo], [anonymizována dvě slova] . [anonymizováno] [číslo], bod [anonymizováno]). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek [anonymizována tři slova] a [anonymizováno] [jméno], bod [anonymizováno]) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C [číslo], bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. [obec] poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají slou