24 C 110/2021-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 20. 12. 2015 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 5 376,94 Kč a souhrnného poplatku ve výši 3 063,06 Kč. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 20. 12. 2015 uzavřela se společností [právnická osoba] podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které uvedená společnost žalované v hotovosti vyplatila 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 8 361 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku v sazbě 20,5 % ročně ve výši 1 317 Kč, administrativního poplatku ve výši 2 055 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 989 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 307 Kč a poslední 60. ve výši 248 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaná vyplnila zákaznickou kartu, kde jsou uvedeny její příjmy a některé výdaje. Současně je zde uvedeno, že obchodní zástupkyni společnosti [právnická osoba] byla předložena nájemní smlouva, občanský průkaz a tři výpisy z účtu. Je zde uvedeno, že žalovaná žije v nájmu s partnerem, má jedno nezaopatřené dítě, není zaměstnána (je v domácnosti) a její čistá mzda činí [částka] a další příjmy domácnosti jsou [částka]. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 9 921 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 24. 6. 2019 postoupena žalobkyni, přičemž její zástupce žalované před podáním žaloby adresoval výzvu k plnění. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjčky měla být částka 10 000 Kč, podléhal vztah mezi žalovanou a společností úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaná sdělila informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalované peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalované o její majetkové situaci verifikovala, nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Nadto je třeba poznamenat, že podle zákaznické karty byla žalovaná ženou v domácnosti, nepobírala žádné dávky státní sociální podpory, avšak její čistá mzda měla činit [částka], což je bez jakéhokoliv ověření jen těžko představitelná situace. Dlužno dodat, že pokud je v zákaznické kartě uveden další příjem domácnosti (pravděpodobně partnera, což však z této listiny nevyplývá), neznamená to nutně, že má žalovaná k těmto příjmům přístup za účelem splácení poskytovaného spotřebitelského úvěru. Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 9 921 Kč a k vydání tak zbývá jen 79 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a doby uplynulé od přijetí plnění žalovanou, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 25. 8. 2021 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 26. 8. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 27. 8. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni. 6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 79 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 27. 8. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 7. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 8 361 Kč, úroku ve výši 3 402,97 Kč, úroku ve výši 20,5 % ročně z částky 5 376,94 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 323,30 Kč, úroku z prodlení z částky 5 376,94 Kč od 25. 6. 2019 do 26. 8. 2021 a úroku z prodlení z částky 5 297,94 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.