24 C 129/2021-60 — Okresní soud v Chomutově

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 27. 11. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se co do 8 609,83 Kč jedná o dlužné pojistné za období od 6. 2. 2019 do 28. 5. 2019 podle pojistné smlouvy o pojištění majetku podnikatelů [číslo] uzavřené dne 6. 2. 2019. Podle uvedené smlouvy si účastníci sjednali pojistné ve výši 8 812 Kč ročně splatné pololetně. Žalovaný však neuhradil ani první splátku pojistného, v důsledku čehož pojištění ke dni 28. 5. 2019 zaniklo. Co do 8 300,55 Kč pak žalovaná částka představuje dlužné pojistné za období od 6. 2. 2019 do 28. 5. 2019 podle pojistné smlouvy o pojištění podnikatelů [anonymizováno] [číslo] uzavřené dne 6. 2. 2019. Podle uvedené smlouvy si účastníci sjednali pojistné ve výši 8 384 Kč ročně splatné pololetně. Žalovaný však neuhradil ani první splátku pojistného, v důsledku čehož pojištění ke dni 28. 5. 2019 zaniklo. Podáním došlým soudu dne 12. 11. 2021 žalobkyně doplnila, že se domáhá pojistného za celý rok, které jen z obchodních důvodů o pár korun snížila, aniž osvětlila, na základě jakých skutečností se domáhá pojistného za delší období, než pojištění existovalo. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Předně je nutno konstatovat, že pojistnou smlouvu upravuje § 2758 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“, nebo také„ občanský zákoník“). Podle § 2782 odst. 1 o. z. má pojistitel právo na pojistné za dobu trvání pojištění, tj. od jeho počátku do zániku pojištění. Občanský zákoník v § 2782 odst. 1 nepřevzal znění § 13 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, který umožňoval odchylné ujednání ve smlouvě, ale naopak se vrátil ke znění § 803 zák. č. 40/1964 Sb. (ve znění než byl zrušen zákonem č. 37/2004 Sb.), explicitně tak uvádí, že pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění. Odchylné ujednání tudíž zákon neumožňuje. V projednávaném případě tak má žalobkyně v obou případech právo na pojistné jen za období od 6. 2. 2019 (kdy podle žalobních tvrzení vzniklo pojištění) do 28. 5. 2019 (kdy pojištění podle žalobních tvrzení zaniklo). Soud však dospěl k závěru, že ohledně výše pojistného žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále již jen„ o.s.ř.“)), přičemž se vzdala dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. K tomu je nutno dodat, že poučení ve smyslu § 118a o.s.ř. jsou výsadou účastníků při jednání přítomných, na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z následujících provedených důkazů po jejich zhodnocení jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 6. 2. 2019 pojistnou smlouvu [číslo] na pojistný produkt Pojištění podnikatele a právnických osob, a to na dobu jednoho roku (s automatickou prolongací) s počátkem pojištění téhož dne a ročním pojistným 1 534 Kč. Předmětem smlouvy bylo pojištění obecné odpovědnosti (pojistná smlouva). Dále 14. 2. 2019 žalobkyně se žalovaným uzavřela pojistnou smlouvu shodného čísla a znění (předmět pojištění, pojistná doba atp.) s tím, že však roční pojistné činí 8 813 Kč (pojistná smlouva). Žalovaný pojistné nezaplatil, v důsledku čehož byl žalobkyní nejprve vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním, že pokud tak neučiní, pojistná smlouva zanikne a následně mu bylo oznámeno, že jelikož dluh nevyrovnal, pojištění ke dni 28. 5. 2019 zaniklo (dopis ze dne 6. 4. 2019 a dopis ze dne 7. 6. 2019). Dále žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 6. 2. 2019 pojistnou smlouvu [číslo] na pojistný produkt Pojištění podnikatele a právnických osob [anonymizováno], a to na dobu jednoho roku (s automatickou prolongací) s počátkem pojištění téhož dne a ročním pojistným 5 046 Kč. Předmětem smlouvy bylo pojištění majetku (pojistná smlouva). Dále 14. 2. 2019 žalobkyně se žalovaným uzavřela pojistnou smlouvu shodného čísla a znění (předmět pojištění, pojistná doba atp.) s tím, že však roční pojistné činí 8 384 Kč (pojistná smlouva). Žalovaný pojistné nezaplatil, v důsledku čehož byl žalobkyní nejprve vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním, že pokud tak neučiní, pojistná smlouva zanikne a následně mu bylo oznámeno, že jelikož dluh nevyrovnal, pojištění ke dni 28. 5. 2019 zaniklo (dopis ze dne 6. 4. 2019 a dopis ze dne 7. 6. 2019). Žalobkyně tak v obou případech předložila dvě pojistné smlouvy shodného znění s rozdílem pouze ve výši pojistného, aniž osvětlila, důvod uzavření pozdější ze smluv, přičemž ani z těchto smluv nevyplývá, jakým způsobem mělo dojít k vypořádání vztahů podle smluv dřívějších. Žalobní tvrzení jsou pak kombinací údajů z obou smluv. Na základě uvedeného tudíž soud neměl dostatek informací pro to, aby mohl žalobě vyhovět. Z vyložených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, tudíž soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.