24 C 38/2021-35 — Okresní soud v Chomutově

Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 8. 9. 2020 se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 10 236 Kč spolu s úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o dluh vzniklý nesplacením zápůjčky podle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19. 3. 2019 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na internetových stránkách [webová adresa]). Žalovaná částka představuje co do 7 000 Kč jistinu. co do 2 275 Kč poplatek za poskytnutí zápůjčky a co do 961 Kč smluvní pokutu podle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. Po provedeném dokazování však mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, rodným číslem a bydlištěm. K tomu je třeba uvést, že z předložené smlouvy ani všeobecných obchodních podmínek nevyplývá, že by je žalovaný podepsal, byť prostým elektronickým podpisem, neboť je zde uveden jen jakýsi PIN kód [číslo], avšak již zde není uvedeno, jakým způsobem a kým byl tento PIN kód zadán, přičemž žalobkyně ani v podané žalobě blíže neuvedla mechanizmus uzavření smlouvy. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Pro smlouvu o zápůjčce zákon žádnou zvláštní formu nepředepisuje, může být uzavřena ústně, písemně nebo konkludentně. Smlouva o zápůjčce však má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik zápůjčky tedy předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby tak, že žalobkyně na základě smlouvy uzavřené se žalovaným pomocí prostředků komunikace na dálku žalovanému zapůjčila 7 000 Kč, které zaslala na bankovní účet žalovaného. Pro úspěch takové žaloby je tedy, dle zásad shora vyložených, nutno prokázat nejen že byla uzavřena smlouva o zápůjčce (ať již v jakékoli formě), ale také, že žalobkyně peněžní prostředky žalovanému reálně zapůjčila, tedy že dohodnutou částku skutečně odevzdala. K prokázání reálného poskytnutí částky 7 000 Kč žalobkyně označila výpis z účtu žalobkyně. Žádný takový výpis, ani jinou listinu, ze které by poskytnutí peněžních prostředků žalovanému vyplývalo, však žalobkyně k podané žalobě nepřipojila. Žalobkyně sice předložila listinu, která by mohla být výřezem z výpisu z nějakého účtu, avšak nepodává se z ní z jakého účtu by to mělo být, ani kdo je majitelem účtu, na který měly být peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč dne 19. 3. 2019 poukázány. Z vyložených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně reálného zapůjčení částky 7 000 Kč žalovanému neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Jelikož žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zápůjčce, nezbylo soudu, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. Nad rámec důvodů vedoucích k zamítavému rozhodnutí je třeba podotknout, že pro nadbytečnost se soud již nezabýval platností smlouvy, která měla být uzavřena nikoliv písemně (což v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru není možné), ani naprostou absencí jakéhokoliv tvrzení o tom, jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl zcela úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.