24 C 83/2021-45 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy uzavřené dne 20. 10. 2017 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 20. 10. 2017 uzavřela se společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které společnost žalované v hotovosti vyplatila 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit kapitalizovaný úrok v sazbě 20,98 % ročně ve výši 455 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso ve výši 1 500 Kč a poplatek za pojištění ve výši 129 Kč, to vše v pravidelných 43 týdenních splátkách po 188 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaná vyplnila kartu zákazníka, kde jsou uvedeny její příjmy (důchod/podpora [částka]) a některé výdaje. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 2 250 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 30. 11. 2019 postoupena žalobkyni. 3. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 4. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 5. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v kartě zákazníka. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani karty zákazníka pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena téhož dne, kdy žalovaná sdělila informace o svých příjmech a výdajích (a téhož dne byly žalované peněžní prostředky v hotovosti vyplaceny), aniž by se z předložených listin podávalo, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv kvalifikovaně tvrzení žalované o její majetkové situaci verifikovala, nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů soudu nezbylo, než na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 6. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 2 250 Kč a k vydání tak zbývá jen 2 750 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení žalované a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované jako adresáta. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 21. 6. 2021 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 22. 6. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 23. 6. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni. 7. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 750 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 23. 6. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 8. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 3 084 Kč, úroku ve výši 1 273,23 Kč a úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 4 658,35 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a dále úroku z prodlení ve výši 538,04 Kč, úroku z prodlení z částky 4 658,35 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 6. 2021 a úroku z prodlení z částky 1 908,35 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.