24 C 97/2021-44 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 27. 11. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 23. 6. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost zapůjčila žalovanému 22 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 19 017 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 935 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 384 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 698 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 684 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 4 100 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný k věci pouze uvedl, že v té době sice měl příjmy cca [částka], avšak bydlel u maminky a sháněl jiné bydlení. Tam však vyžadovali [částka] kauci a následně [částka] nájemné. Zápůjčku si bral právě na tu kauci. Zpočátku splácel, ale poté, co skončil v práci, ztratil o této zápůjčce přehled. Dále si v té době bral další zápůjčku u [právnická osoba]. 3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce – zelená v hotovosti soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 23. 6. 2017 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 19 017 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 935 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 384 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 698 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 684 Kč a poslední 60. ve výši 661 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 20 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaný na tuto zápůjčku společnosti uhradil celkem 4 100 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 20. 1. 2020 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 6. Z dopisu ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 14. 2. 2020 odeslala žalovanému. 7. Z dopisu ze dne 23. 4. 2020 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 49 725,05 Kč do 30. 4. 2020, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 24. 4. 2020. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovaným dne 23. 6. 2017 uzavřela smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které žalovaný od společnosti obdržel 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 19 017 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 935 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 384 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 698 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 684 Kč a poslední 60. ve výši 661 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 4 100 Kč. Tato pohledávka pak byla dne 20. 1. 2020 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. 9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. 10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). 15. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady