31 C 77/2019-195 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení částky 52 367,37 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 2. 8. 2011, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] postupně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 151 643,86 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve sjednaných splátkách spolu se sjednanými poplatky a úroky, což však žalovaný řádně a včas neučinil, když na jistinu splatil jen 100 819,49 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala lustracemi v příslušných registrech a vycházela z jím poskytnutých údajů, tj. že je invalidní důchodce s příjmem 11 000 Kč a s čistým příjmem celé domácnosti 70 000 Kč, bez další specifikace. 2. Žalovaný k žalobě uvedl, že s ní nesouhlasí, neboť žalobkyně, která podle něj není s ohledem na neplatné postoupení pohledávky ani aktivně legitimována, nedoložila, že by mu úvěr poskytla. Kromě toho poukázal na nepřiměřenou výši úroků, které shledává v rozporu s dobrými mravy. 3. K jednání dne 26. 4. 2021 se žalovaný ani jeho právní zástupce nedostavili, a proto soud věc projednal v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů. 4. Smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 2. 8. 2011 a souvisejícími obchodními podmínkami a sazebníkem poplatků předchůdkyně žalobkyně umožnila žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše 43 000 Kč. Dle transakční historie a výpisu z úvěrového účtu (kreditní kartě) postupně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 151 643,86 Kč, zatímco žalovaný celkově uhradil 162 997,24. V dispozicích ke smlouvě bylo v kolonce s údaji o žalovaném uvedeno, že je invalidním důchodcem a jeho průměrný příjem činí 11 000 Kč měsíčně a příjem jeho domácnosti 70 000 Kč čistého měsíčně, nicméně není zřejmé, z čeho a komu tento příjem plynul. Závazky a další výdaje žalovaného uvedeny nebyly, resp. byly uvedeny nulové. Předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 29. 6. 2016 pro neplacení úvěrovou smlouvu vypověděla. Předžalobní výzvou ze dne 3. 10. 2017 vyzývala žalobkyně, na kterou byla pohledávky postoupena smlouvou ze dne 11. 9. 2017, žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Jelikož byl z výše uvedených důkazů dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav pro účely rozhodnutí soudu, neučinil soud z dalších provedených důkazů žádná relevantní zjištění. 5. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, dospěl soud po skutkové stránce k závěru, že předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 2. 8. 2011 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které postupně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 151 643,86 Kč, přičemž žalovaný uhradil celkovou částku 162 997,24 Kč. Z provedených důkazů nevyplývá, zda a jakým způsobem žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy řádně zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, zejm. jeho příjmy a výdaje. 6. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ) se částí třetí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o běžném účtu a smlouvy o úvěru. 7. Podle ustanovení § 497 ObchZ se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ustanovení § 273 odst. 1 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. 9. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném od 25. 2. 2013) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po stránce právní a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sice byla dne 2. 8. 2011 uzavřena úvěrová smlouva podle § 497 ObchZ, nicméně tuto smlouvu nelze považovat platnou, neboť žalobkyně neprokázala, zda a případně jakým způsobem její předchůdkyně řádně splnila svou zákonnou povinnost zakotvenou v § 9 odst. 1 zák.č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 24. 2. 2013), a to s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, za což v žádném případě nelze považovat pouhé uvedení (v dispozicích k úvěrové smlouvě) ničím nepodložených údajů o příjmech žalovaného a jeho domácnosti, které nebyly nijak specifikovány, přestože jsou vzájemně ve zjevném nepoměru (11 000 Kč x 70 000 Kč). Kromě toho zcela chybí údaje o výdajích žalovaného, které se tak zdají býti v dispozicích ke smlouvě nulové. Přestože nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele nebylo v § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 24. 2. 2013 explicitně postiženo přímo v zákoně absolutní neplatností (jako v úpravě účinné od 25. 2. 2013), je třeba ve smyslu judikatury Ústavního soudu ČR (viz nález ze dne 26. února 2019 III . ÚS 4129/18) na takovou smlouvu i tak nahlížet jako na absolutně neplatnou, v rozporu s korektivem dobrých mravů. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, nebyl žalovaný zavázán ani k úhradě smluvních poplatků, úroků a smluvních pokut s tím, že mu přijetím plnění ze strany předchůdkyně žalobkyně, která svou pohledávku smluvně postoupila na žalobkyni, vzniklo bezdůvodné obohacení (plnění z neplatného právního důvodu) ve smyslu § 451 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák., které byl povinen vydat. Z přehledů čerpání a úhrad žalovaného vyplývá, že celkem za celou dobu obdržel částku 151 643,86 Kč, přičemž celkem uhradil 162 997,24 Kč, takže svůj dluh z bezdůvodného obohacení již zcela uhradil ještě před zahájením tohoto řízení. Soud proto s odkazem na shora uvedené skutečnosti podanou žalobu ve výroku I. v celém rozsahu zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu účelně nákladů řízení ve výši 8 518,40 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 367,37 Kč sestávající z částky 3 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 040 Kč ve výši 1 478,40 Kč.