16 C 147/2021-38 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.251 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23.6.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) s žalovaným uzavřeli dne 18.3.2019 pojistnou smlouvu [číslo]. Předmětem pojištění bylo vozidlo [značka automobilu] [registrační značka]. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 8.392 Kč s roční splatností a počátek pojištění byl stanoven na 18.3.2019. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 18.3.2019, proto byl vyzván k uhrazení dlužné částky a upozorněn na možnost zániku pojistné smlouvy v důsledku neplacení. Žalovaný ve stanovené lhůtě dlužné pojistné neuhradil a účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly dne 22.6.2019. Za období od 18.3.2019 do 22.6.2019 činí dlužné pojistné 2.251 Kč. Žalovaný nereagoval ani na upomínky [právnická osoba], a.s. Žalovanému byla dne 8.9.2020 zaslána předžalobní upomínka. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz záznamem jednání s klientem ze dne 18.3.2019, upomínkou ze dne 12.5.2019, oznámením o zániku pojištění ze dne 18.7.2019, bilancí pojistné smlouvy a přehledem plateb, upomínkou [právnická osoba] ze dne 3.7.2020, 6.8.2020 a předžalobní upomínkou ze dne 8.9.2020. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že mezi [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva [číslo] na autopojištění 2015 s počátkem pojištění od 18.3.2019 pro vozidlo [značka automobilu] [registrační značka]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 8.392 Kč. Upomínkou ze dne 12.5.2019 byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužného pojistného ve výši 8.442 Kč a upozorněn na možný zánik pojištění. Dopisem ze dne 18.7.2019 byl žalovanému oznámen zánik pojistné smlouvy ke dni 22.6.2019 pro nezaplacení dlužného pojistného. Dle bilance pojistné smlouvy žalovaný nezaplatil žádnou splátku pojistného. Žalovaný byl vyzván [právnická osoba] a.s. k uhrazení dluhu. Podle ust. § 2758 obč.zák. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním, a pojistník se zavazuje platit pojistné. Dle odst. 2 věta druhá přijal-li pojistník nabídku včasným zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 18.3.2019 do 22.6.2019 (zánik pojistné smlouvy) ve výši 2.201 Kč (dle bilance pojistné smlouvy). Žalovaný neuhradil žádnou splátku pojistného a na pojistném mu vznikl dluh ve výši 2.201 Kč. Žalovaný dluh dobrovolně neuhradil a proto soud žalobci přiznal částku 2.201 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Soud proto přiznal žalobci úrok z prodlení ve znění vládního nařízení z částky 2.201 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 50 Kč označených v bilanci pojistné smlouvy jako předpis nedoplatku za upomínku ze dne 12.5.2019. Dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle § 2048 obč.zák. si účastníci mohou sjednat pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí. Věřitel může požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením tvrzené povinnosti vznikla škoda. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (napří