16 C 307/2021-16 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 3.357 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 8.8.2020 do 13.5.2021 ve výši 212 Kč. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 31.10.2019 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Pojistná smlouva byla uzavřena v písemné formě, podpisem vyplněného formuláře [číslo]. Pojistnou smlouvou bylo pojištěno vozidlo [značka vozidla] [anonymizována dvě slova] [registrační značka]. První pojistné bylo ve výši 2.562 Kč. Pojistné období bylo sjednáno v délce kvartální. Pojistné bylo splatné v první den příslušného pojistného období. Pojistná smlouva zanikla ke dni 7.8.2020. Důvodem je zánik pro neplacení. Při zániku pojistné smlouvy má žalobce právo na zaplacení dlužného pojistného za dobu platnosti pojistné smlouvy, kdy nebylo pojistné hrazeno a to jako poměrnou část pojistného. Pojistiteli náleží pojistné do konce kalendářního měsíce. Dlužné období, kdy nebylo pojistné hrazeno je od 30.4.2020 do 7.8.2020. Žalovaný dluží žalobci pojistné – součet dlužných předepsaných pojistných dle denního poměru trvání smlouvy v příslušném pojistném období. Součástí žalované částky jsou rovněž paušalizované náklady spojené s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného ve výši 600 Kč a to za prokazatelně odeslanou upomínku na dlužné pojistné s upozorněním na možnost zániku pojištění, k níž žalobce zasílá dodejku. Žalobce dále uplatňuje úrok z prodlení ode dne následujícího po zániku pojistné smlouvy do dne podání žaloby. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal žalovanému předžalobní upomínku dne 17.12.2020. Žalovanému byla žaloba doručena dne 27.10.2021 s výzvou k vyjádření. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval. Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve lhůtě dané soudem nevyjádřili, soud tedy předpokládal, že dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovili souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání Soud vycházel z pojistné smlouvy [číslo] ze dne 31.10.2019, z doručenky, upozornění na neuhrazené pojistné ze dne 10.6.2020, doručenky, bilance pojistné smlouvy, oznámení o zániku pojištění ze dne 24.8.2020, pokus o smír ze dne 21.9.2020, předžalobní upomínky právního zástupce žalobce. Po provedeném řízení na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro [typ pojištění] [anonymizována tři slova] s počátkem pojištění od 31.10.2019. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 10.249 Kč splatné čtvrtletně po 2.562 Kč. Podle doručenky byla upomínka dne 6.4.2020 vložena do schránky (obsah upomínky není soudu znám). Dopisem ze dne 10.6.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužného pojistného ve výši 2.562 Kč a poplatku za upomínání ve výši 300 Kč. Podle doručenky byla upomínka dne 9.7.2020 vložena do schránky. Dopisem ze dne 24.8.2020 žalobce oznámil žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dnem 6.8.2020 pro nezaplacení pojistného ve stanovené lhůtě v upomínce. Pokusem o smír ze dne 21.9.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 3.357 Kč. Podle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil za pojistné celkem částku 5.424 Kč. Žalovaný měl zaplatit pojistné za období od 31.10.2019 – 6.8.2020 celkem 7.881 Kč. Podle bilance žalovaný dále dluží náklady za vymáhání ve výši 900 Kč (300 Kč, 300 Kč, 300 Kč). Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm.f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst.2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné za období od 31.10.2019 do 6.8.2020 celkem 7.881 Kč. Dle bilance pojistné smlouvy žalovaný zaplatil 5.424 Kč. Dluh žalovaného na pojistném činí částka 2.457 Kč. Žalovaný svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je nárok žalobce ve výši 2.457 Kč po právu, přiznal soud žalobci částku 2.457 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 900 Kč označených náklady za vymáhání, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedených poplatků má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Podle tvrzení žalobce požaduje žalobce poplatek za prokazatelně odeslanou zákonnou upomínku s upozorněním na možnost zániku pojištění (tato upomínka však soudu předložena nebyla). Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti dle ust. § 56 obč.zák. obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pok