16 C 384/2021-19 — Okresní soud v Chomutově

Žalobce se domáhal zaplacení částky 3.744 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 6.444 Kč od 30.4.2020 do 16.3.2021, a z částky 3.544 Kč od 17.3.2021 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalobce s žalovaným uzavřeli pojistnou smlouvu [číslo] s počátkem pojištění ke dni 9.1.2020 za účelem pojistného produktu sdružené pojištění vozidla. Předmětem pojištění bylo [značka automobilu] [anonymizováno] [registrační značka]. Pro pojistné období bylo stanoveno pojistné na částku 21.088 Kč s čtvrtletní splatností. Žalovaný neuhradil pojistné splatné dne 9.1.2020. Z důvodu neplacení pojistného žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky a upozornil žalovaného na možnost zániku pojistné smlouvy v důsledku neplacení. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil a účinky ukončení pojistné smlouvy nastaly ke dni 29.4.2020. Za období od 9.1.2020 do 29.4.2020, kdy byla pojistná smlouva ukončena, činí dlužné pojistné částku 3.544 Kč. Žalovaný dne 16.3.2021 uhradil částku 2.900 Kč, aktuální výše dluhu činí částka 3.544 Kč. Žalobce požaduje uhradit celkem částku 3.744 Kč, která se skládá z dlužného pojistného ve výši 3.544 Kč a poplatku za odeslání upomínky ve výši 200 Kč. Žalovaný dlužné pojistné neuhradil ani na základě předžalobní upomínky, která mu byla zaslána dne 3.5.2021. K jednání soudu se právní zástupce žalobce omluvil. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti. Soud provedl důkaz pojistnou smlouvou ze dne 9.1.2020, upomínkou ze dne 8.3.2020, oznámením o zániku pojistné smlouvy ze dne 9.5.2020, předžalobní upomínkou žalobce ze dne 13.6.2020, předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 3.5.2021. Na základě výše uvedených důkazů s přihlédnutím k tvrzení žalobce má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 9.1.2020 pojistnou smlouvu o sdruženém pojištění vozidla s počátkem pojištění od 9.1.2020 ohledně vozidla [značka automobilu] [registrační značka]. Žalovaný se v pojistné smlouvě zavázal platit roční pojistné ve výši 21.088 Kč splatné čtvrtletně po 5.272 Kč. Výzvou ze dne 8.3.2020 vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dlužného pojistného ve výši 5.322 Kč s upozorněním na možnost zániku pojištění pokud neuhradí dlužné pojistné do 27.4.2020. Dopisem ze dne 9.5.2020 oznámil žalobce žalovanému, že pojistná smlouva zanikla dnem 28.4.2020 z důvodu neplacení pojistného. Současně žalovaného vyzval k úhradě dlužného pojistného ve výši 6.444 Kč do 23.5.2020. Předžalobní upomínkou ze dne 13.6.2020 žalobce vyzval žalovaného k úhradě nedoplatku ve výši 6.644 Kč. Dle tvrzení žalobce žalovaný dne 16.3.2021 částku 2.900 Kč. Pokud jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle článku 6 bod 2 písm. f) všeobecných pojistných podmínek má pojištěný povinnost platit pojistné za dobu trvání pojištění a způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Podle § 13 odst. 2 zák. č. 168/1999Sb. zanikne-li pojištění odpovědnosti před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, má pojistitel právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva. Žalovaný měl povinnost zaplatit pojistné do ukončení pojištění tedy do 29.4.2020. Dlužné pojistné činí částku 3.544 Kč. Žalovaný tuto svou povinnost dobrovolně nesplnil a protože je v tomto rozsahu nárok žalobce po právu, přiznal soud žalobci částku 3.544 Kč. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení (dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele). Dle ust. § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžního dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaný pojistné ve lhůtě splatnosti neuhradil a dostal se do prodlení. Žalobce požadoval úroky z prodlení od 30.4.2020. Soud proto žalobci vyhověl a úrok z prodlení ve znění vládního nařízení přiznal. Žalobce dále požadoval zaplacení částky 200 Kč označený jako poplatek za odeslání upomínky, dle názoru soudu jde o smluvní pokutu a žalobce použil pouze jiné označení, ačkoliv institut jím uvedeného poplatku má všechny prvky shodné se smluvní pokutou. Obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Mezi účastníky byla uzavřena spotřebitelská smlouva dle § 52 odst. 1 obč.zák. Ochranu spotřebitele lze podřadit pod ústavní princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2006 sp.zn. Pl. ÚS 42/03). Samotným východiskem spotřebitelské ochrany je potom postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Nadto je vhodné dodat, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele, s posuzovanou věcí přitom úzce souvisí především směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K její interpretaci Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27) " (Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C -168/05, bod 25 a 26). Pro spotřebitelské smlouvy proto platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu a poctivosti svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel uj