24 C 125/2022-127 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 19. 5. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 101 903 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 9. 4. 2019 smlouvu o úvěru [příjmení] [anonymizováno] [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 14,9 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 1 918 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, prohlásila společnost ke dni 23. 1. 2020 celý zůstatek úvěru splatným. Tato pohledávka pak byla postoupena žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 100 000 Kč a smluvních poplatků ve výši 1 903 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o [příjmení] [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že tuto dne 9. 4. 2019 podepsal žalovaný a téhož dne ji převzala pověřená zaměstnankyně společnosti [právnická osoba] Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč převodem na jeho běžný účet č. [bankovní účet] a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 14,9 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 1 918 Kč a poplatek za pojištění ve výši 129 Kč měsíčně, oboje splatné vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Pro případ prodlení s jakoukoliv úhradou byla společnost oprávněna prohlásit celý úvěr splatným. Listina dále obsahuje některé údaje o žalovaném, a to že je svobodný s úplným středním vzděláním, je podnikatelem, bydlí ve vlastním domě / bytu a jeho příjem činí 50 000 Kč měsíčně čistého. Z přiložených produktových podmínek, všeobecných obchodních podmínek a ceníku produktů a služeb soud pro níže vyložený právní názor žádná skutková zjištění nečinil. 4. Z listiny nazvané protokol o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že společnost nezjistila žádné negativní skutečnosti a po porovnání deklarovaných příjmů žalovaného a jeho výdajů úvěr schválila. 5. Z listiny nazvané souhrnný výpis pohybů na účtě soud zjistil, že dne 9. 4. 2019 společnost převedla peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč na účet č. [bankovní účet] a dne 20. 5. 2019 bylo z tohoto účtu zaplaceno 1 825,92 Kč. Totéž se podává z přehledu splátek. 6. Z dopisu ze dne 23. 1. 2020 soud zjistil, že společnost, jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením, prohlásila celý zůstatek úvěru [číslo] ve výši 112 849,67 Kč splatným ke dni vystavení dopisu. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalovanému téhož dne odeslán. 7. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně jejich seznamu a potvrzení o zaplacení úplaty soud zjistil, že se dne 27. 2. 2020 žalobkyně a společnost dohodly na postoupení souboru pohledávek, a to včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. Z dopisů (dvou) ze dne 11. 3. 2020 pak soud zjistil, že jím společnost oznamovala žalovanému (na dvě adresy), že pohledávku za ním ze smlouvy o úvěru [číslo] postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tyto dopisy byly žalovanému odeslány dne 12. 3. 2020. 8. Z dopisů (dvou) ze dne 7. 4. 2020 soud zjistil, že jimi zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného (na dvě adresy) k zaplacení celkem 129 533,29 Kč, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. 9. Z listiny nazvané seznam odeslaných výzev soud zjistil, že žalobkyně eviduje čtyři odeslané dopisy žalovanému. 10. Z dopisu ze dne 30. 9. 2022 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalobkyni, že ve věci CBL byl žalovaný hodnocen bez negativních informací. 11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 9. 4. 2019 uzavřel se společností smlouvu, kde se společnost zavázala poskytnout žalovanému bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč převodem na jeho běžný účet a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši úrok ve výši 14,9 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 1 918 Kč a poplatek za pojištění ve výši 129 Kč měsíčně, oboje splatné vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Téhož dne společnost sjednané peněžní prostředky převedla na účet žalovaného, avšak žalovaný pouze dne 20. 5. 2019 společnosti zaplatil 1 825,92 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, prohlásila společnost celý zůstatek úvěru ke dni 23. 1. 2020 splatným. Společnost při poskytování posuzovaného úvěru počítala s příjmy žalovaného ve výši 50 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2020 společnost postoupila žalobkyni mimo jiné i pohledávku za žalovaným uplatněnou v tomto řízení. 12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální