24 C 141/2021-62 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 9. 9. 2016 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 9. 9. 2016 uzavřela se společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které společnost žalované v hotovosti vyplatila 9 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 7 977 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku v sazbě 28 % ročně ve výši 1 552 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 175 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 5 250 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 283 Kč a poslední 60. ve výši 280 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaná vyplnila zákaznickou kartu, kde jsou uvedeny její příjmy a některé výdaje. Je zde uvedeno, že žalovaná je vdaná, má jednu vyživovací povinnost, žije s rodiči, přičemž její příjmy tvoří rodičovské dávky ve výši [částka] a další příjmy [částka]. Společnosti již splácí 786 Kč měsíčně a zápůjčku potřebuje na běžné výdaje domácnosti. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 6 080 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 24. 6. 2019 postoupena žalobkyni, přičemž její zástupce žalovanou před podáním žaloby vyzýval k její úhradě. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjčky měla být částka 9 000 Kč, podléhal vztah mezi žalovanou a společností úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. Z předložených dokladů se podává, že žalované byl přiznán rodičovský příspěvek ve výši [částka] měsíčně a přídavky na dítě ve výši [částka] měsíčně. K tomu je nutno poznamenat, že přídavky na děti jsou účelově určenou dávkou státní sociální podpory a nelze s nimi počítat jako s příjmem, ze kterého by bylo možno poskytovanou zápůjčku splácet. V zákaznické kartě uvedené další příjmy ve výši [částka] ověřovány nikterak nebyly. Pokud již žalovaná společnosti splácela 786 Kč měsíčně a poskytovanou zápůjčku potřebovala na běžné výdaje domácnosti, je evidentní, že tyto běžné výdaje (jídlo, ošacení, bydlení) ze svých příjmů neunesla. Za této situace lze jen stěží odůvodnit úvahu, že by žalovaná byla schopna vynakládat dalších 1 132 Kč měsíčně na splácení poskytované zápůjčky. Soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce je tudíž nutno nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 6 080 Kč a k vydání tak zbývá jen 2 920 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a doby uplynulé od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalované jako adresátky. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 20. 8. 2021 (kdy byla žalované žaloba doručena), následující den, tj. 21. 8. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 22. 8. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni. 6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 920 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 22. 8. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 7. Povinnost žalované zaplatit žalovanou pohledávku pak soud v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovil ve splátkách, jejichž výše a podmínky splatnosti jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku, neboť žalovaná se nachází v tíživé finanční situaci a projevila zájem vzniklý dluh uspokojit. Splátky ve výši 500 Kč měsíčně považuje soud za přiměřené, když žalovaná by neměla mít problém tyto splátky ze svého měsíčního příjmu unést a žalovaná pohledávka bude uhrazena v přiměřené době, která neznamená neúměrně znevýhodnění žalobkyně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/1965, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 67/1966). K tomu slouží též sankce ztráty splátek, pokud se žalovaná dostane do prodlení byť jen s jednou splátkou. 8. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 5 877,28 Kč, úroku ve výši 3 076,52 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 6 171,68 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 118,15 Kč, úroku z prodlení z částky 6 171,68 Kč od 25. 6. 2019 do 21. 8. 2021 a úroku z prodlení z částky 3 251,68 Kč od 22. 8. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.