24 C 21/2022-154 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením úvěru podle smlouvy č. [anonymizováno], uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 5. 2018. 2. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Účastnice uzavřely v rámci internetového bankovnictví dne 24. 5. 2018 smlouvu nazvanou smlouva o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“, na základě které žalobkyně téhož dne vyplatila žalované převodem na její účet č. [bankovní účet] částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 7,9 % ročně v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 227,29 Kč (včetně poplatku za pojištění ve výši 25 Kč). Žalovaná však zaplatila jen 3 563,45 Kč v nepravidelných splátkách. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s více než dvěma splátkami, žalobkyně dopisem ze dne 20. 1. 2020 od smlouvy odstoupila. 3. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 4. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní (§580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění – dále již jen„ o. z.“), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 5. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy posuzovala výši pravidelného příjmu žalované oproti výši úvěrové splátky s pozitivním výsledkem, dále ověřovala, zda žalovaná prochází evidencí dlužníků (bankovní registr dlužníků, nebankovní registr dlužníků SOLUS, evidence exekucí vedená Exekutorskou komorou ČR) a lustrovala Insolvenční rejstřík, to vše s negativním výsledkem. Žalobkyně pak dále posuzovala případné náklady žalované na běžný život, pokud je žalovaná poctivě do své žádosti uvedla. K tomu je však třeba uvést, že žádná z uvedených skutečností z provedeného dokazování nevyplynula. Z žádného z provedených důkazů se soudu nepodařilo zjistit, jaké byly příjmy žalované, ani jaké byly její výdaje. Ostatně ani žaloba neobsahovala konkrétní údaje. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015). Z vyložených důvodů je nutno na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 6. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním z neplatného právního úkonu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Žalovaná takto vydala pouze 3 563,45 Kč a je tudíž povinna vydat ještě 6 436,55 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho vzniku, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, jelikož z předloženého podacího archu nelze dovodit, ani že se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované jako adresátky, ale ostatně ani skutečnost, že by obsahem zasílané zásilky byla tato výzva k plnění, neboť podací arch žádnou bližší specifikaci obsahu zásilky neobsahuje, stejně jako předložená dodejka. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 29. 3. 2022 (kdy byla žalované u provozovatele poštovních služeb uložena zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila), následující den, tj. 30. 3. 2022, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 31. 3. 2022 do prodlení. 7. Soud z vyložených důvodů žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, vyhověl a žalované tak uložil povinnost zaplatit žalobkyni 6 436,55 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 31. 3. 2022 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 8. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 1 569,50 Kč, úroku ve výši 200,91 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 7 856,05 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 8 006,05 Kč od 21. 1. 2020 do 30. 3. 2022 a úroku z prodlení z částky 1 569,50 Kč od 31. 3. 2022 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).