24 C 227/2021-30 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 8. 2016. Podle uvedené smlouvy žalobkyně žalované zapůjčila 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 160 Kč. Zaplatila však dohromady jen 5 400 Kč. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 20. 8. 2016 uzavřela se žalobkyní podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o peněžité zápůjčce, na základě které žalobkyně žalované v hotovosti vyplatila 8 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 160 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 1 040 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 600 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 3 520 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 236 Kč, počínaje dnem uzavření smlouvy. Žalovaná před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradila celkem 5 400 Kč. 3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ve vztahu ke společnosti vystupovala jako spotřebitelka, jelikož nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a předmětem zápůjčky měla být částka 8 000 Kč, podléhal vztah mezi účastnicemi úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 4. V projednávaném případě žalobkyně neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalované zkoumala, přičemž jakékoliv posuzování schopnosti poskytovanou zápůjčku splácet nevyplývá ani z předložených důkazů. Vzhledem k uvedenému musel soud uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce je tak nutno nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 5. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 5 400 Kč a k vydání tak zbývá jen 2 600 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení a dobu uplynulou od jeho přijetí, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalované, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílané zásilky byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 18. 10. 2021 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu spolu s výzvou, aby se k ní vyjádřila, uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 19. 10. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 20. 10. 2021 do prodlení. 6. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 600 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 20. 10. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 7. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 6 160 Kč, úroku z prodlení z částky 8 760 Kč od 5. 2. 2017 do 19. 10. 2021 a úroku z prodlení z částky 6 160 Kč od 20. 10. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla převážně úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.