24 C 243/2021-53 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 7. 5. 2018 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost zapůjčila žalovanému 30 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 7 352 Kč, administrativní poplatek ve výši 10 178 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 609 Kč), to vše v pravidelných 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 2 000 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce – zelená v hotovosti soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 7. 5. 2018 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 7 352 Kč, administrativní poplatek ve výši 10 178 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 609 Kč), to vše v pravidelných 17 měsíčních splátkách po 3 008 Kč a poslední 18. ve výši 3 003 Kč, počínaje měsícem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 30 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaný na tuto zápůjčku společnosti uhradil celkem 2 000 Kč. 5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o jeho bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda ve výši [částka], další příjmy ve výši [částka] a další příjmy domácnosti ve výši [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. U společnosti další zápůjčky nemá, avšak na jiné zápůjčky splácí [částka] měsíčně. Jeho odhadované výdaje činí [částka] měsíčně. K ověření těchto údajů byly předloženy: tři výpisy z bankovního účtu. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 20. 1. 2020 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 7. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že jím společnost oznámila žalovanému, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 14. 2. 2020 odeslala žalovanému. 8. Z dopisu ze dne 28. 1. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení celkem 66 436,98 Kč do 12. 2. 2021, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 29. 1. 2021. 9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovaným dne 7. 5. 2018 uzavřela smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které žalovaný od společnosti obdržel 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 24 139 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 7 352 Kč, administrativní poplatek ve výši 10 178 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 609 Kč), to vše v pravidelných 17 měsíčních splátkách po 3 008 Kč a poslední 18. ve výši 3 003 Kč, počínaje měsícem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 2 000 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným sepsal obchodní zástupce společnosti tzv. zákaznickou kartu, kde jsou zaneseny údaje o žalovaném. Na příjmové stránce je uvedena mzda ve výši [částka], další příjmy ve výši [částka] a další příjmy domácnosti ve výši [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. U společnosti další zápůjčky nemá, avšak na jiné zápůjčky splácí [částka] měsíčně. Jeho odhadované výdaje činí [částka] měsíčně. Tato pohledávka pak byla dne 20. 1. 2020 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. 10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. 11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli