24 C 260/2021-54 — Okresní soud v Chomutově

1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 28. 3. 2018 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 28. 3. 2018 uzavřel se společností [právnická osoba] podpisem vyplněného formuláře smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které uvedená společnost žalovanému v hotovosti vyplatila 6 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 4 617 Kč (sestávající z kapitalizovaného úroku v sazbě 29 % ročně ve výši 799 Kč, administrativního poplatku ve výši 2 410 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 1 408 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 236 Kč a poslední 45. ve výši 233 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil zákaznickou kartu, kde jsou uvedeny jeho příjmy a některé výdaje. Je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, nemá nezaopatřené děti, žije s rodiči, přičemž k jeho výdajům patří mimo jiné externí splátky ve výši [částka] a odhadované výdaje [částka]. Příjmy žalovaného naopak tvoří čistá mzda ve výši [částka] a další čisté příjmy domácnosti ve výši [částka]. Žalovaný před podáním žaloby na tuto pohledávku uhradil celkem 1 400 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka pak byla dne 21. 1. 2020 postoupena žalobkyni, přičemž její zástupce žalovaného před podáním žaloby vyzval k její úhradě. 3. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 4. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 5. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, což ověřila z dokladů vyjmenovaných v zákaznické kartě. Tyto doklady nicméně součástí smlouvy ani zákaznické karty nejsou, ani zde není uvedeno, jaké skutečnosti z nich právní předchůdkyně žalobkyně zjistila. Tyto doklady žalobkyně k žalobě nepřipojila. Z žaloby, smlouvy ani zákaznické karty pak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného lustrovala např. v insolvenčním rejstříku ani v bankovním a nebankovním rejstříku klientských informací. K příjmům žalovaného je třeba dodat, že jeho čistá mzda činila [částka], z toho již splácel po [částka] měsíčně, přičemž„ odhadované výdaje“ ve výši [částka] jsou dle názoru soudu zcela nereálné. Pokud jsou v zákaznické kartě zaneseny další příjmy domácnosti ve výši [částka] měsíčně za situace, kdy žalovaný žije s rodiči, neznamená to, že by žalovaný k těmto příjmům měl přístup a právní předchůdkyně žalobkyně pochybila, pokud tyto příjmy do svých výpočtů zahrnula. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 6. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 1 400 Kč a k vydání tak zbývá jen 4 600 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na výši bezdůvodného obohacení, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného, ale ostatně ani to, že by obsahem zasílaných zásilek byla výzva k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 9. 11. 2021 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 10. 11. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 11. 11. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879 o. z. postoupen žalobkyni. 7. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 600 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o. z. jdoucích od 11. 11. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní. 8. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 4 509,17 Kč, úroku ve výši 1 434,80 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 119,20 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 523,98 Kč, úroku z prodlení z částky 5 119,20 Kč od 21. 1. 2020 do 10. 11. 2021 a úroku z prodlení z částky 519,20 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o zápůjčce, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.