24 C 274/2021-52 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 11. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 9. 7. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 846 Kč na nákup elektroniky u prodejce [právnická osoba] tak, že tyto peněžní prostředky převedla na účet prodejce a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 19,4 % ročně v 11 měsíčních splátkách po 1 768 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splátkami, odstoupila od smlouvy o úvěru a prohlásila ke dni 28. 2. 2021 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 15 434,39 Kč, úroků do zesplatnění ve výši 1 012,09 Kč, pojistného ve výši 420 Kč, smluvní pokuty za zahájení vymáhacího procesu ve výši 600 kč a smluvní pokuty za prodlení ve výši 326,54 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané žádost/smlouva o klasickém úvěru [číslo] žádost/smlouva o revolvingovém úvěru Přihláška k pojištění pro klasický a revolvingový úvěr (produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb [číslo]) soud zjistil, že tuto dne 9. 7. 2020 sepsali žalovaný a za žalobkyni zprostředkovatel, [právnická osoba], a.s. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 846 Kč na koupi zboží (televizoru) u prodejce (zprostředkovatele) a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 19,4 % ročně v pravidelných 11 měsíčních splátkách po 1 768 Kč (včetně sjednaného pojištění). Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem [částka] a má náklady domácnosti ve výši [částka] měsíčně. 4. Ze všeobecných obchodních podmínek a produktových podmínek pro klasické úvěry soud zjistil, že tyto obsahují zejména ujednání technického charakteru pro projednávaný případ nerozhodné a dále, mimo jiné, že společnost je oprávněna při porušení smlouvy od smlouvy odstoupit a požadovat okamžité splacení celého úvěru. 5. Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného, [právnická osoba] s.r.o. potvrdil, že za poslední tři měsíce měl žalovaný průměrně čistý příjem [částka], je zaměstnán na dobu určitou do 31. 1. 2021 a mzda je mu proplácena na účet. 6. Z deníku financování a potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně 13. 7. 2020 převedla na účet prodejce částku 16 846 Kč za žalovaného. 7. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 2 368 Kč, což žalobkyně započetla na první splátku (se kterou byl v prodlení) a náklady vymáhacího procesu. 8. Z dopisu ze dne 18. 12. 2020 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě 7 998 Kč, jinak bude nucena přistoupit k odstoupení od smlouvy. 9. Z dopisu ze dne 25. 1. 2021 soud zjistil, že jím společnost odstoupila od úvěrové smlouvy, neboť se žalovaný dostal se splácením do prodlení, prohlásila veškeré závazky z poskytnutého úvěru splatnými ke dni 28. 2. 2021 a žalovaného tak vyzvala k zaplacení celkem 17 794 Kč. 10. Z dopisu ze dne 1. 3. 2021 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 17 793,02 Kč, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. 11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 9. 7. 2020 se žalobkyní (zastoupenou zprostředkovatelem [právnická osoba]) smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout mu peněžní prostředky na nákup zboží u prodejce tak, že tyto prostředky převede na účet prodejce a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 19,4 % ročně v pravidelných 11 měsíčních splátkách po 1 768 Kč (včetně sjednaného pojištění). 6alobkyně částku 16 846 Kč dne 13. 7. 2020 převedla na účet prodejce, avšak žalovaný zaplatil jen 2 368 Kč. Jelikož se žalovaný dostal se splácením do prodlení, odstoupila žalobkyně ke dni 28. 2. 2021 od smlouvy a prohlásila k tomuto dni celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaný však již ničeho nezaplatil. 12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). 17. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala nejen z