24 C 353/2021-52 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 26. 4. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřela dne 6. 11. 2018 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému v hotovosti poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, to vše ve výši 17 184 Kč. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou žalobkyně požaduje za období od 7. 1. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 6 071,71 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 6. 11. 2018 žalovaný a společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zde zavázala poskytnout žalovanému 20 000 Kč s tím, že žalovaný tyto prostředky vrátí a zaplatí úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a za inkaso plateb 3 600 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že mu byla částka 20 000 Kč v hotovosti předána. Z přiloženého formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že obsahuje základní parametry poskytovaného úvěru, jako je splatnost (14 měsíců), úrok (15 % ročně), RPSN (272,44 % ročně) atp. 4. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to, že nemá žádné vyživované děti, má základní vzdělání a bydlí v nájmu, jeho příjem tvoří mzda ve výši [částka] a k výdajům patří bydlení / energie [částka], doprava, jídlo osobní náklady [částka] a telefon [částka]. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že neuvedeného dne společnost žalobkyni postoupila soubor pohledávek. Z potvrzení o přijetí platby se pak podává, že žalobkyně za toto postoupení pohledávek zaplatila úplatu. Z dopisu ze dne 18. 1. 2021 a přiloženého podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl o postoupení žalobou uplatněného nároku vyrozuměn. 6. Z dopisu ze dne 8. 2. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k úhradě dluhu ze smlouvy [číslo] s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán dne 17. 3. 2021. 7. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky soud pro níže vyložený právní názor již žádná skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění z listiny [anonymizováno] [spisová značka] [číslo], neboť přiložení této listiny k žalobě zůstalo bez vysvětlení a soudu není zřejmé, za jakým účelem byla vytvořena a jaké skutečnosti by z ní měly vyplývat. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 6. 11. 2018 se společností [právnická osoba] smlouvu, kde se uvedená společnost zavázala poskytnout mu 20 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a za inkaso plateb 3 600 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Žalovanému byly peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč při podpisu smlouvy vyplaceny, přičemž dosud zaplatil pouze 3 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek z neuvedeného dne pak společnost postoupila žalobou uplatněný nárok žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. 9. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). 14. V projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. K tomu je třeba uvést, že žádost o úvěr sice obsahuje údaje o příjmech a některých výdajích žalovaného, nicméně není zřejmé, jak k těmto částkám společnost dospěla a zda je (zejména výdaje) nějakým způsobem