24 C 36/2022-54 — Okresní soud v Chomutově

Předmětem řízení v této věci byl dluh vzniklý nesplacením„ úvěru“ podle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 12. 10. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Po provedeném dokazování však mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy jménem, rodným číslem a bydlištěm. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Předně je nutno konstatovat, že žalobkyně sice uvedla, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru a úvěr také žalovanému poskytla, avšak s ohledem na žalobní tvrzení je nutno žalobou uplatněný nárok posoudit dle shora citovaného § 2390 o. z. jako smlouvu o zápůjčce, a to zejména s ohledem na absenci ujednání o úrocích, které jsou pojmovým znakem smlouvy o úvěru (v této souvislosti žalobkyně obsáhle argumentovala, že poplatek za poskytnutí není úrokem). Pro smlouvu o zápůjčce zákon žádnou zvláštní formu nepředepisuje, může být uzavřena ústně, písemně nebo konkludentně. Smlouva o zápůjčce však má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik zápůjčky tedy předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby tak, že žalobkyně na základě smlouvy uzavřené se žalovaným pomocí prostředků komunikace na dálku žalovanému zapůjčila 3 000 Kč, které zaslala na bankovní účet žalovaného. Pro úspěch takové žaloby je tedy, dle zásad shora vyložených, nutno prokázat nejen že byla uzavřena smlouva o zápůjčce (ať již v jakékoli formě), ale také, že žalobkyně peněžní prostředky žalovanému reálně zapůjčila, tedy že dohodnutou částku skutečně odevzdala. K prokázání reálného poskytnutí částky 3 000 Kč žalobkyně k důkazu označila výpis z účtu, který však k žalobě nepřipojila (žalobkyně sice připojila výpisy z účtu žalovaného, nicméně obdobím předcházející uzavření tvrzené smlouvy). Žalobkyně pak předložila listinu nazvanou potvrzení o platbě, ze které se podává, že na jejím účtu byla zaúčtována platba ve výši 3 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného (číslo účtu se shoduje s předloženými výpisy), nicméně to nedokládá, že tato částka byla na účet žalovaného skutečně připsána, a ten by s ní mohl disponovat. Z vyložených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně reálného zapůjčení částky 3 000 Kč žalovanému neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Jelikož žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zápůjčce, nezbylo soudu, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. Nad rámec důvodů vedoucích k zamítavému rozhodnutí je třeba podotknout, že pro nadbytečnost se soud již nezabýval platností smlouvy, která měla být uzavřena nikoliv písemně (což v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru není možné), ani tím, zda žalobkyně před uzavřením tvrzené smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl zcela úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.