24 C 94/2022-49 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 7. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o nesplacenou zápůjčku podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 6. 2. 2019 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 17 333 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 577 Kč, administrativní poplatek ve výši 7 860 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 896 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 623 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 11 454 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Z listiny nazvané smlouva o zápůjčce – zelená v hotovosti soud zjistil, že tuto uzavřely dne 6. 2. 2019 žalovaná a společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 17 333 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 577 Kč, administrativní poplatek ve výši 7 860 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 896 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 623 Kč a poslední 60. ve výši 576 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že jí byly peněžní prostředky v hotovosti předány. 4. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem [částka], přičemž od počátku neplatila v pravidelných sedmidenních intervalech a od 5. splátky platila v nižší, než sjednané výši. 5. Z listiny nazvané zákaznická karta soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalované a to o bydlení, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uveden rodičovský příspěvek [částka] a další čisté příjmy domácnosti ve výši [částka] při jednom zdroji příjmů. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, je svobodná (nemá ani partnera), má jednu vyživovací povinnost a nemá další zápůjčky (má však kreditní kartu). Její výdaje činí [částka]. K ověření těchto údajů měly být předloženy: potvrzení o příjmu a výměr podpory. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 18. 12. 2020 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení. 7. Z dopisu ze dne 6. 1. 2021 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalované, že pohledávku za ní ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 25. 1. 2021 odeslala žalované. 8. Z dopisu ze dne 28. 6. 2021 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 33 369,12 Kč do 13. 7. 2021, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 28. 6. 2021. 9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovanou dne 6. 2. 2019 uzavřela smlouvu nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které žalovaná od společnosti obdržela 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti poplatek ve výši 17 333 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29 % ročně ve výši 3 577 Kč, administrativní poplatek ve výši 7 860 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 896 Kč), to vše v pravidelných 59 týdenních splátkách po 623 Kč a poslední 60. ve výši 576 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaná zaplatila jen 11 454 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovanou sepsal listinu nazvanou zákaznická karta, kde jsou uvedeny některé údaje o žalované. Na příjmové stránce je uveden rodičovský příspěvek [částka] a další čisté příjmy domácnosti ve výši [částka] při jednom zdroji příjmů. Dále je zde uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, je svobodná (nemá ani partnera), má jednu vyživovací povinnost a nemá další zápůjčky (má však kreditní kartu). Její výdaje činí [částka]. K ověření těchto údajů měly být předloženy: potvrzení o příjmu a výměr podpory. Tato pohledávka pak byla dne 18. 12. 2020 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. 10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů. 11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věři