9 C 232/2021-15 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 14. 6. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 144 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 140 Kč za období od 27. 8. 2020 do 14. 6. 2021 a rovněž tak povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že dlužná částka ve výši 544 Kč představuje neuhrazené pojistné za období od 24. 5. 2020 do 26. 8. 2020, které byl žalovaný povinen žalobkyni platit podle uzavřené pojistné smlouvy [číslo] ze dne 24. 2. 2020. Žalobkyně dále požaduje zaplacení poplatku za odeslání upomínek ve výši 600 Kč. Žalovaný ani přes zaslanou výzvu k úhradě na dlužnou částku nezaplatil ničeho. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně ani žalovaný se k této výzvě nevyjádřili, ačkoliv jim byla výzva doručena na adresu pro doručování ve smyslu § 46 a § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 o. s. ř. 5. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne 24. 2. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva [číslo] jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla [registrační značka]. Pojistné mělo být hrazeno čtvrtletně po 3 045 Kč Počátek pojištění byl smlouvou sjednán na den 24. 2. 2020. Účastníci si dále dohodli, že se jejich vzájemná práva a povinnosti řídí všeobecnými pojistnými podmínkami vydanými žalobkyní. Žalovaný neuhradil žalobkyni pojistné za období od 24. 5. 2020 do 26. 8. 2020 v celkové výši 544 Kč. Dopisem ze dne 22. 6. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného, aby dlužné pojistné ve výši 3 045 Kč doplatil. Za odeslání upomínky účtovala žalobkyně žalovanému poplatek ve výši 300 Kč. Jelikož žalovaný dlužné pojistné řádně nezaplatil, pojistná smlouva ke dni 27. 8. 2020 zanikla. O zániku pojistné smlouvy byl žalovaný informován dopisem ze dne 8. 9. 2020, za jehož odeslání účtovala žalobkyně poplatek ve výši 300 Kč. Dne 18. 3. 2021 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu. 6. Skutkový stav soud hodnotil po právní stránce následovně: 7. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu ustanovení § 2758 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalovaný neplnil svoji povinnost včas a řádně hradit žalobkyni pojistné, k čemuž se zmíněnou smlouvou zavázal, když žalobkyni nezaplatil pojistné za období od 24. 5. 2020 do 26. 8. 2020. Protože žalobkyně má dle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla právo na pojistné do konce kalendářního měsíce, ve kterém pojištění odpovědnosti zaniklo, vyhověl soud žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužné pojistné ve výši 544 Kč. Žalobkyně má proti žalovanému splatnou pohledávku v tvrzené výši, neboť žádný důkaz nesvědčí o tom, že pohledávka žalobkyně zanikla plněním žalovaného či jiným právně relevantním způsobem. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni vzniku prodlení tj. 27. 8. 2020 a odvíjí se od repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud žalobě v této části vyhověl. 8. Zbytek svého nároku ve výši 600 Kč uplatňuje žalobkyně s odkazem na všeobecné pojistné podmínky, v nichž byl tento poplatek sjednán. Žalobkyní požadovaný poplatek je nutno posoudit jako smluvní pokutu (§ 2048 o. z.), když se rovněž jedná o sankci za porušení smlouvy. V daném případě se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy (§ 1810 o. z.), kde spotřebitel fakticky nemá možnost do smluvních ujednání zasahovat a dodavatel – nadto nadán odbornou převahou – je tak vůči spotřebiteli ve výhodnějším postavení. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 mimo jiné uvedl, že, obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.). V projednávané věci tak soud dospěl k závěru, že uvedením ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách se žalobkyně dopustila jednání v rozporu se shora uvedenou zásadou rovnosti a poctivosti a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Soud proto žalobu co do částky 600 Kč zamítl (výrok II. rozsudku). 9. V souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 52 % pro žalovaného a úspěchu žalobkyně v rozsahu 48 % si je téměř rovný. 10. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.