24 C 176/2022-50 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 19. 5. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 16. 12. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 25,14 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 4 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 600 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když zaplatil jen 12 500 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 16. 12. 2019 žalovaný (tehdy ještě jako [anonymizována dvě slova] – že se jedná o osobu totožnou je soudu známo z jeho úřední činnosti) a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti úrok v sazbě 25,14 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 4 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 600 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 20 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané karta zákazníka soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije s rodiči, je svobodný, nemá vzdělání a má další zápůjčku se splátkou 3 300 kč měsíčně. Na nájem vynakládá [částka], osobní výdaje má [částka] a splácí [částka]. K ověření těchto údajů měly být předloženy: výplatní pásky, nájemní smlouva, pracovní smlouva, faktury za energie a občanský průkaz. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 7. 1. 2022 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 6. Z dopisu ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 4. 2. 2022. 7. Z dopisu ze dne 14. 4. 2022 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 27 735,71 Kč s tím, že pokud tak do 29. 4. 2022 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 19. 4. 2022. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 16. 12. 2019 předala v hotovosti částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 25,14 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 4 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 600 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil jen 12 500 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení, atp. U příjmů je uvedena mzda [částka]. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije s rodiči, je svobodný, nemá vzdělání a má další zápůjčku se splátkou 3 300 kč měsíčně. Na nájem vynakládá [částka], osobní výdaje má [částka] a splácí [částka]. Tato pohledávka pak byla dne 7. 1. 2022 postoupena žalobkyni. 9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. 10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro