24 C 181/2021-53 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 27. 1. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným. Uvedla, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 30. 3. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) Na základě uvedené smlouvy společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Žalovaný však plnil pouze částečně, když za celou dobu trvání smluvního vztahu zaplatil jen 1 300 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tuto uzavřeli dne 30. 3. 2017 žalovaný a společnost. Společnost se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 305 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem této listiny žalovaný stvrdil, že mu byla částka 10 000 Kč v hotovosti předána. 4. Z listiny nazvané karta zákazníka soud zjistil, že jsou zde uvedeny údaje o žalovaném, a to o bydlení, zaměstnání, příjmech a některých výdajích. Na příjmové stránce je uvedena mzda 9 128 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, domácnost sdílí s jiným rodinným příslušníkem, je rozvedený, má učňovské vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti ani jiné nezaopatřené osoby a nemá další zápůjčky. Na nájem vynakládá 1 500 Kč, osobní výdaje má 4 200 Kč a na výživné vynakládá 1 000 Kč měsíčně. K ověření těchto údajů měly být předloženy: pracovní smlouva, výplatní pásky a občanský průkaz. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 29. 11. 2019 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovaným uplatněné v tomto řízení. 6. Z dopisu ze dne 29. 11. 2019 soud zjistil, že společnost žalovanému tímto dopisem oznámila, že pohledávku za ním ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 13. 12. 2019. 7. Z dopisu ze dne 3. 9. 2020 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 23 954,12 Kč s tím, že pokud tak do 18. 9. 2020 neučiní, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 4. 9. 2020. 8. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost žalovanému dne 30. 3. 2017 předala v hotovosti částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit úrok v sazbě 23,72 % ročně kapitalizovaný pro dobu řádného splácení ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč, to vše v pravidelných 58 týdenních splátkách po 305 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaný zaplatil za dobu trvání smluvního vztahu jen 1 300 Kč. Před uzavřením smlouvy obchodní zástupce společnosti se žalovaným sepsal formulář nazvaný karta zákazníka, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného, jeho některé výdaje, osobní stav, typ bydlení atp. U příjmů je uvedena mzda 9 128 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči, domácnost sdílí s jiným rodinným příslušníkem, je rozvedený, má učňovské vzdělání, nemá žádné nezaopatřené děti ani jiné nezaopatřené osoby a nemá další zápůjčky. Na nájem vynakládá 1 500 Kč, osobní výdaje má 4 200 Kč a na výživné vynakládá 1 000 Kč měsíčně. Tato pohledávka pak byla dne 29. 11. 2019 postoupena žalobkyni. 9. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů. 10. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 13. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotř