24 C 202/2022-59 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 14. 3. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 9. 4. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které poskytla žalovanému úvěr ve výši 62 322 Kč na nákup zboží u prodejce [anonymizována tři slova], spol s.r.o. tak, že tyto peněžní prostředky převedla na účet prodejce a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 21,39 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 2 834 Kč. Žalovaný za dobu trvání úvěrové smlouvy uhradil částku 36 908 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splátkami, odstoupila žalobkyně od smlouvy o úvěru a prohlásila ke dni 28. 2. 2021 celý zůstatek úvěru splatným. Žalobkyně má za to, že metodicky propracovanými a periodicky testovanými postupy ověřila informace poskytnuté jí žalovaným za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to včetně použití nezávisle ověřených údajů. Žalobkyně porovnala příjmy a výdaje žalovaného a přihlédla k plnění jeho dosavadních dluhů (dotazy do interního expertního systému a registru SOLUS). Nadto žalobkyně využila interní expertní systém pro podporu rozhodování a skóringový model, zohledňující jak finanční situaci žalovaného, včetně míry jeho zadlužení, tak relevantní sociodemografické parametry. Na základě použitých technik a metod, vyplynulo, že v případě žádosti žalovaného o úvěr nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Po odstoupení od úvěrové smlouvy žalovaný zaplatil ještě 2 000 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 41 769,91 Kč, úroků do zesplatnění ve výši 2 100,45 Kč, pojistného ve výši 402 Kč a smluvní pokuty za prodlení ve výši 164,14 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Z listiny nazvané žádost/smlouva o klasickém úvěru [číslo] žádost/smlouva o revolvingovém úvěru Přihláška k pojištění pro klasický a revolvingový úvěr (produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb [číslo]) soud zjistil, že tuto dne 9. 4. 2019 sepsali žalovaný a za žalobkyni zprostředkovatel ([právnická osoba], [jméno] [příjmení]). Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 62 322 Kč na koupi zboží (mobilních telefonů) u prodejce a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok v sazbě 21,39 % ročně v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 2 834 Kč (včetně sjednaného pojištění). Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] od 2/2018 s čistým měsíčním příjmem [částka], je svobodný, bydlí u rodičů, dětí, nemá žádnou vyživovací povinnost a má náklady domácnosti ve výši [částka] měsíčně, ostatní pravidelné výdaje a finanční závazky nemá. 4. Ze všeobecných obchodních podmínek a produktových podmínek pro klasické úvěry soud zjistil, že tyto obsahují zejména ujednání týkající se uzavření, změny a ukončení smluv uzavíraných mezi žalobkyní a klienty, dále také podmínky čerpání, splácení úvěru, náklady úvěru a dále, mimo jiné, že žalobkyně je oprávněna při porušení smlouvy od smlouvy odstoupit a požadovat okamžité splacení celého úvěru. 5. Z deníku financování a potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně 15. 4. 2019 převedla na účet prodejce [právnická osoba] částku celkem 82 299 Kč, kdy v této částce je obsažena platba i za úvěr poskytnutý žalovanému ve výši 62 322 Kč. 6. Z listiny označené číslem úvěru [číslo], jménem a příjmením žalovaného soud zjistil, že se jedná o interní evidenci žalobkyně, podle které žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 36 908 Kč. 7. Z dopisu ze dne 23. 12. 2020 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě 5 668 Kč, jinak bude nucena přistoupit k odstoupení od smlouvy. 8. Z dopisu ze dne 29. 1. 2021 soud zjistil, že jím žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy, neboť se žalovaný dostal se splácením do prodlení, prohlásila veškeré závazky z poskytnutého úvěru splatnými ke dni 28. 2. 2021 a žalovaného tak vyzvala k zaplacení celkem 46 437 Kč. Dopis byl podle přiloženého podacího archu žalovanému odeslán téhož dne. 9. Z dopisu ze dne 1. 3. 2021 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě celkem 46 436,50 Kč, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl žalovanému téhož dne odeslán. 10. Ze Sazebníku pro úvěry platného od 11. 3. 2020 soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť pro níže vyložený právní názor neobsahuje pro danou věc žádné relevantní údaje. 11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 9. 4. 2019 se žalobkyní (zastoupenou zprostředkovatelem [právnická osoba]) smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout mu 62 322 Kč na nákup zboží u prodejce tak, že tyto prostředky převede na účet prodejce a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 23,61 % ročně v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 2 834 Kč (včetně sjednaného pojištění). Žalobkyně částku 62 322 Kč dne 15. 4. 2019 převedla na účet prodejce. Jelikož se žalovaný dostal se splácením do prodlení, odstoupila žalobkyně ke dni 28. 2. 2021 od smlouvy a prohlásila k tomuto dni celý zůstatek úvěru splatným. Na tuto pohledávku žalovaný zaplatil celkem 38 908 Kč. 12. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebite