24 C 262/2023-52 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 6. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným s tím, že se jedná o nesplacený spotřebitelský úvěr podle smlouvy [číslo] uzavřené dne 8. 11. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Na základě uvedené smlouvy jmenovaná společnost zapůjčila žalované 7 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 7 404 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29,49 % ročně ve výši 3 048 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 506 Kč), to vše v pravidelných 45 týdenních splátkách po 321 Kč. Žalovaná však plnila pouze částečně, když zaplatila jen 1 606 Kč. Žalobou uplatněný nárok pak byl smlouvou o postoupení pohledávek postoupen žalobkyni. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 3. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru a smluvních podmínek soud zjistil, že tuto uzavřely dne 8. 11. 2021 žalovaná a společnost [právnická osoba] (dále také jen„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Společnost se zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti souhrnný poplatek ve výši 7 404 Kč (představující kapitalizovaný úrok v sazbě 29,49 % ročně ve výši 3 048 Kč, administrativní poplatek ve výši 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 506 Kč), to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 321 Kč a poslední 45. ve výši 280 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že jí byly peněžní prostředky v hotovosti předány. 4. Z listiny nazvané zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že jsou zde uvedeny některé údaje o žalované, a to o osobním stavu, bydlení, zaměstnání, příjmech a výdajích. Na příjmové stránce je zde uvedena mzda ve výši 13 903 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy domácnosti ve výši 23 406 Kč s tím, že žalovaná bydlí jako spolubydlící. Na výdajové stránce jsou uvedeny pouze odhadované výdaje ve výši 4 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnána u města Jirkov na pozici uklízeč veřejných prostor a u pracovní smlouvy je poznámka 11. 5. 2021 – 30. 11. 2021. K ověření těchto údajů měla být předložena pracovní smlouva a dvě výplatní pásky za srpen a září 2021. 5. Z listiny nazvané tabulka umoření soud zjistil, že žalovaná na tuto zápůjčku společnosti uhradila celkem 1 606 Kč, a to v pěti splátkách. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost touto smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupila žalobkyni za úplatu soubor pohledávek, a to mimo jiné včetně pohledávky za žalovanou uplatněné v tomto řízení. 7. Z dopisu ze dne 16. 12. 2022 soud zjistil, že jím společnost oznámila žalované, že pohledávku za ní ze shora citované smlouvy postoupila žalobkyni. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalobkyně tento dopis dne 13. 1. 2023 odeslala žalované. 8. Z dopisu ze dne 1. 6. 2023 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k zaplacení celkem 13 978,84 Kč do 16. 6. 2023, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalované byl tento dopis odeslán dne 2. 6. 2023. 9. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Společnost se žalovanou dne 8. 11. 2021 uzavřela smlouvu nazvanou smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná od společnosti obdržela 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit společnosti poplatek ve výši 7 404 Kč, to vše v pravidelných 44 týdenních splátkách po 321 Kč a poslední 45. ve výši 280 Kč, počínaje sedmým dnem od uzavření smlouvy. Žalovaná zaplatila jen 1 606 Kč. Spolu s uzavřením smlouvy se žalovanou obchodní zástupkyně společnosti vyplnila formulář nazvaný zákaznická karta. Na příjmové stránce žalované je zde uvedena mzda ve výši 13 903 Kč a při jednom zdroji příjmu další čisté příjmy domácnosti ve výši 23 406 Kč s tím, že žalovaná bydlí jako spolubydlící. Na výdajové stránce jsou uvedeny pouze odhadované výdaje ve výši 4 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnána u města Jirkov na pozici uklízeč veřejných prostor a u pracovní smlouvy je poznámka 11. 5. 2021 – 30. 11. 2021. K ověření těchto údajů měla být předložena pracovní smlouva a dvě výplatní pásky za srpen a září 2021. Tato pohledávka pak byla dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. 10. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části, a to z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů. 11. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úv