31 C 285/2023-54 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 50 854 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, , Anonymizováno, . (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 2. 2. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, který mohl žalovaný úvěrovou kartou čerpat až do ve maximální výše úvěrového rámce 500 000 Kč. Žalovaný vyčerpal částku 50 173 Kč, kterou se zavázal uhradit ve sjednaných splátkách (5 % z čerpané výše úvěru, min. 500 Kč), což řádně a včas neučinil, neboť dosud nic neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K nařízenému ústnímu jednání se účastnící nedostavili (žalobkyně a její zástupce se omluvili), a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Nedatovaná Smlouva o úvěru č. , hodnota, (nikoliv v žalobě uvedené č. , hodnota, ), v rámci které je i ujednání v čl. IV o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, není podepsána žádnou smluvní stranou, přičemž ze smlouvy ani z jiných žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, že by tato smlouva byla uzavřena právě mezi uvedenými stranami jiným způsobem (např. prostředky komunikace na dálku). Doloženo není ani předání či převzetí kreditní karty žalovaným, případně její aktivace apod. Z interního výpisu z úvěrového účtu předchůdkyně žalobkyně není ani zřejmé, zda vůbec, případně kdy, v jaké výši a jak byly žalovanému, případně přímo prodejci zboží či služeb (kterému ?), jakékoliv finanční prostředky poskytnuty. Žalobkyní předložené listiny s interními výpisy a přehledy jsou zmatečné a nelze z nich dovodit tvrzení žalobkyně, a to bez ohledu na to, že se jedná o interní, předchůdkyní žalobkyně vytvořené listiny, které z důkazního hlediska nemají charakter standardního výpisu z účtu (ve smyslu zákona o platebním styku), který by uvedené transakce prokazoval. Kromě toho žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu pohledávek a potvrzením o přijetí úplaty byla s účinností ke dni , datum, postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, což dále potvrzuje i oznámení o postoupení pohledávky. Žalobkyně resp. její právní zástupce byli před jednáním písemně vyzýváni k doplnění tvrzení a důkazů ohledně uzavření smlouvy, zkoumání úvěruschopnosti a o čerpání úvěru, nicméně písemné doplnění žaloby požadované doplnění nepřineslo, přičemž absencí při jednání se žalobkyně vzdala možnosti být ze strany soudu poučena ve smyslu § 118a odst 1 a 3 o.s.ř. S ohledem na výše učiněná skutková zjištění, neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná další relevantní skutková zjištění.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy neprokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),, a kromě toho ani neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně tvrzené finanční prostředky žalovanému skutečně poskytla, resp. že je žalovaný čerpal, eventuálně kdy, jak, komu konkrétně a v jakém rozsahu. Kromě toho žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalovaného, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalovaného pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalovaného řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností. I pokud by tedy byla smlouva platně uzavřena, což nebylo prokázáno, byla stejně od počátku neplatná. Žalovaný tak není povinen plnit sjednané závazky uvedené ve formuláři smlouvy. Jelikož žalobkyně ani neprokázala poskytnutí prostředků žalovanému, nemá tak soud za prokázané, že by žalobkyně měla právní titul na zaplacení (byť jen části) žalované částky (např. z titulu bezdůvodného obohacení), a proto žalobu ve výroku I. zcela zamítnul.8. Přestože byl žalovaný ve věci úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.