45 C 97/2022-47 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 4. 2022 domáhal snížení vyživovací povinnosti k žalované počínaje dnem 1. 6. 2022 z částky 1 500 Kč na částku 250 Kč měsíčně, neboť žalobce je ve špatné situaci, jeho příjem činí 2 500 Kč, je pod životním minimem. Žalobce je veden na Úřadu práce v [obec], snaží se najít si práci, avšak bezúspěšně, byl na 20 pohovorech. Dále uvedl, že mu manželka [jméno] [celé jméno žalované] dluží částku 17 000 Kč představující výživné na žalovanou za dobu, kdy měl žalobce žalovanou v péči. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že nepobírá a nikdy v minulosti nepobírala jakoukoli formou finanční příspěvky od otce. Byla svěřena do pěstounské péče svojí sestry [jméno] [celé jméno žalované], a od té doby pobírá příspěvky pěstounské péče, veškerou finanční pomoc čerpala pouze prostřednictvím dávek státu. Žalované nebylo známo, že je otci stanovena vyživovací povinnost. 3. Žalobce se k jednání soudu, ač řádně a včas předvolán (zásilku osobně převzal), bez omluvy nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 4. Z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že žalobci byla počínaje dnem 22. 3. 2016 stanovena povinnost přispívat na výživu žalované částkou ve výši 1 500 Kč měsíčně splatnou vždy předem k rukám České republiky – Úřadu práce ČR, když se jednalo o výživné rodiče dítěte svěřeného do pěstounské péče. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 2019. 5. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: žalobci byla počínaje dnem 22. 3. 2016 stanovena povinnost přispívat na výživu žalované částkou ve výši 1 500 Kč měsíčně splatnou vždy předem k rukám České republiky – Úřadu práce ČR, neboť žalovaná byla svěřena do pěstounské péče. 6. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 7. Podle § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 8. Podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 9. Podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. 10. Podle § 923 odst. 1 občanského zákoníku změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. 11. Podle § 859 občanského zákoníku vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. 12. Soud právně posoudil zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce neunesl břemeno tvrzení ve vztahu ke změně poměrů ani důkazní břemeno ve vztahu k tvrzeným skutečnostem. Žalobce nepředložil ani neoznačil žádný důkaz, a to ani poté, co byl k doplnění tvrzení a označení a předložení důkazů vyzván usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Svojí neúčastí u jednání se žalobce vzdal možného poučení v smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. 13. Vzhledem ke shora uvedenému skutkovému závěru a právnímu posouzení věci rozhodl soud tak, že žalobu zamítl. 14. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. by měla dle plného úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, jelikož však výslovně žádné náklady řízení nepožadovala, rozhodl soud, jak je výše uvedeno.